Vlastně už během léta, když Mountfield naskočil do Ligy mistrů, to bylo vidět: tady se dal dohromady tým, který má šťávu. Nechce čekat, ale hrát, útočit, vládnout zápasu. Třikrát ale prohrál, pak nezvládl ani první kolo na Spartě. Najednou vyskočila otázka, jestli je cesta správná. Jestli by nebylo lepší se místo útoku soustředit víc na propracovanou defenzivu. V Hradci si ale řekli, že ne. Trenér Tomáš Martinec ukázal odvahu, nepolekal se, nesklouzl alibismu. Díky Bohu za to!
Paradoxní je, že ve chvíli, kdy šéf klubu Miroslav Schön vyhlásil, že od mužstva nečeká nic extra, spokojí se s postupem do play off a postupným budováním týmu na titul, začal Hradec hrát nejlepší hokej během svého působení v extralize. Hodně trenérů vám řekne, jak by si přálo hrát celoplošný a bruslivý hokej, kde budou všichni hráči pospolu a když na to přijde, setřou se posty. Všichni musí zvládat všechno. Jenže u přání to často zůstává. Vize se neplní, protože chybí odvaha a víra, že něco, kde je vyšší míra rizika, může stabilně fungovat.
Hradec pod Tomášem Martincem ukazuje, že to jde. A termíny jako celoplošný hokej, nejsou jenom řeči pro formu. Přitom kouč dostal od prezidenta Mountfieldu jasný vzkaz, boss zkusí být trpělivý, ale jeho trpělivost nebude nekonečná. V překladu to znamená, že kdyby si Martinec zkoušel u týmu neúspěšné experimenty a vycvičil ho Chomutov, ztrapnila Sparta, smázla Olomouc, namazal na chleba Zlín, rozložil Třinec, pětiletá trenérská smlouva taky může skončit v krbu.
Klíčové je, že se kouč nezačal strachovat o svoji budoucnost, ale věřil svojí vizi. Ano, zaklínadlu o aktivním a celoplošném hokeji. Nemluvil o něm, vyžadoval ho po týmu od první chvíle.
Peter Draisaitl si kdysi v klubu patentoval termín „Mountfield hokej“. Bylo to odporně účinné defenzivní představení, kdy si soupeř připadal v útočné zóně jak ve svěrací kazajce. Neměl místo, všude bylo těsno. Klidně na zimák mohl jezdit José Mourinho a učit se prvky pro svůj autobus. Byla to dokonalá hra na účel.
Martincův Hradec vyhrál pošesté v řadě, znovu triumfoval díky svému pojetí, že se chodí vysoko napadat, bruslí se do úmoru a je úplně jedno, jestli proti vám stojí Karlovy Vary, nebo Sparta. Není potřeba taktiku výrazně měnit. O to ať se stará soupeř. Současný kouč by si tak klidně mohl nechat zaknihovat zlepšovák s názvem Mountfield 2.0.
Hradec hraje ve vysokém tempu, prakticky neexistuje průjezd středním pásmem na trojnožce. Všechno má nějaký svůj důvod, je vidět, že hráči nastolenému trendu věří a díky tomu vynikají přednosti jednotlivců. Rychlá a tvrdá střela zápěstím Tomáše Vincoura , zručnost Petra Koukala , raketové zrychlení Juraje Bezúcha, pohyb Romana Kukumberga, střela Petra Zámorského ...
Odměnou za odvahu a tvrdou práci během léta, je druhé místo, skvělý start do ligy a hokej, který baví. Pokud má tohle být jenom začátek a tým bude schopen ještě přidávat, do finále by se Mountfield mohl podívat i dřív než za těch pět let, které určil prezident klubu.
Pak tady vidím ještě jednu linku. Důležitější. Pokud bude tenhle způsob hry fungovat, jedině dobře pro celý český hokej. Přidají se i ostatní, i ti, kteří zatím spíš věří zákopu na vlastní modré a pověrám, že v útočné třetině straší. Proč by to byla taková výhra? Protože pokud se v extralize začne přednášet aktivní hokej, budou v ní vyrůstat i hráči, kteří tenhle způsob boje začnou brát za automatický. Tím pádem se postupně stane reálnější, že Česko na mezinárodním fóru zvládne prohánět Švédy nebo Rusy. Ne sem tam. Stabilně.
Ale tohle pár let zabere. Teď je tady otázka číslo jedna: kam to Mountfield s aktivitou dotáhne?
Témata:
extraliga, blog, Hradec Králové, sport, mountfield hk, hokej, Pavel Ryšavý, Tomáš Martinec, Sport na Heureka.cz
Související články
