Nezavírat nikomu huby. Bez kvalitních soutěží se mládež z kruhu nevymotá
Klidně jsme na tomto místě mohli vydat loňský komentář k šampionátu dvacítek. Nebo dva roky starý. Stačilo by vyměnit pár jmen a čísel, trochu upravit jeden odstavec... Ale ne, zasloužíte si původní verzi k roku 2021.
Nejlepší možná zpráva je, že se juniorská reprezentace v Edmontonu nechovala jako banda floutků. Viděli jste pracovitost, maximální úsilí, nasazení. Nemůžete o nikom říct, že by selhal a zklamal.
To je ale vlastně i ta nejhorší zpráva. Tým fungoval na hraně svých možností a víc vymáčknout z největších českých talentů ani nešlo. Kanadu nebo USA teď Česko porazí jen zázrakem. Proti ostatním z první pětky to může v jednom případě z deseti vyjít.
Už dlouhé roky experti hledají problémy, společně s novináři je dovedou trefně pojmenovat. Tuny papíru se popsaly o pracovitosti, větším tréninkovém úsilí, kvalifikovaných a zodpovědných trenérech, náležitém ohodnocení, investicích i práci manažerů, kteří nemají tlačit v mládeži na výsledek, nýbrž na vývoj.
K čemu všemu to je? Posunula cílená kritika něco? Dost ztuha. Jeden směr možná po letech ano. Svaz poslední dobou pochopil, že nestačí
