Pardubické finále potěší. Ale teď by měl Varaďa vybalovat svoje zázraky
Pardubicemi teď zavládla euforie, což se dá pochopit. Tým se dostal do finále Spengler Cupu, vyhrál třikrát v řadě, náramným obratem poslal Kanadu balit. Jenže, čistě pragmaticky, jen zopakoval věc, kterou před rokem dokázala Sparta a před ní Třinec. Hrát finále slavného turnaje je fajn věc, úspěch. Ale nejde o nic světoborného, co přepisuje historii. Navíc pořád je to krok pod vrcholem, nestojíte na něm. Klaní se vítězům a Dynamo nevyhrálo ještě nic.
Pardubice postavily v extralize nejsilnější tým od slavné vsetínské dynastie. Rozpočtem i soupiskou je předurčen k výhrám. Cokoliv jiného vždycky bude neúspěch, s tím se hráči i trenéři musí naučit žít. Kdybyste chtěli z Dynama sejmout tlak, můžete říkat, jak je Sparta taky silná. Je, ale tým zdaleka nemá narvaný takovou spoustou jmen.
Třinec? Skvělá organizace, kde všechno poslední roky funguje od foukání pneumatik v rolbě po poslední šroubek na bruslích. Ale za jeden kádr Dynama byste pořídili minimálně jeden a půl kabiny Ocelářů.
Tím nesnižuji výsledek Pardubic ve Švýcarsku, jen chci říct, že finále se tady zkrátka vzhledem k okolnostem a poměrům dalo čekat. Hráči i trenérský štáb odvedli dobrou práci.
Třeba v Lize mistrů zůstalo Dynamo pod svým limitem, čtvrtfinále je na obra, který z něj roste, málo. V extralize je sice první, ale to bylo i před rokem. A vlastně, čekali jste něco jiného? Kdyby byl Václav Varaďa se silnějším souborem (celou sezonu hraje Sedlák, fit je Hyka, přišel Kaut), než měl před rokem Radim Rulík, druhý, vypadalo by to divně.
Spíš se celou dobu čeká, kdy se ukáže nějaká výjimečnost z Varaďovy kuchyně, kdy jeho metody tým posunou na vyšší úroveň. Protože v dlouhodobé soutěži vidíte stále dost chyb, zbytečných ztrát kotoučů, menší koncentraci a ztráty vybudovaného náskoku. Když jste u „jeho Třince“ nepochybovali, že dvougólový náskok nepustí, u Pardubic pochybovat pořád můžete.
Rozpaky taky budilo, že se trenérovi do stylu nehodil Tomáš Vondráček, jeden z nejlépe napadajících hráčů v české soutěži. Obrovský chlap vás dovede dostat pod tlak, donutit k chybě, sebrat puk i dát gól. Trenér ho nepotřeboval, klidně ho pustil do Vítkovic, a pokud se nic nezmění, posadí ho v Pardubicích od února na tribunu, aby čekal, jestli se někdo nezraní.
Někdy máte pocit, že je třeba Lukáš Sedlák až příliš svázaný. Neřeknete ani ň proti jeho zápalu, že by se nesnažil, nemakal nebo nepracoval. Dře a hrabe pro ostatní dál, jak je zvyklý. Vidíte, že se jedná o kvalitního hráče, jen zkrátka v minulém ročníku byl daleko dominantnější v ofenzivě a působil až nechutně odskočeně. Jistě, vliv na to může mít, že před rokem přiletěl z NHL, ale stejně. Kolik procent na změně nese systém nového trenéra?
Ukázat se má všechno až v play off, tam se bude hodnotit, co Václav Varaďa naučil Pardubice a jak hvězdy přiměl dělat, co sám vyžaduje. Ale je dobře, že velký trenérský tah předvedl už teď v Davosu. Jeho odvaha, jak se nebál hrát proti Kanadě v šesti necelých šest minut před koncem, je přesně věc, kterou od něj čekáte. Má auru výjimečného kouče, poprvé v Dynamu výrazně ukázal proč.
Směrem ke konci základní části a k play off bychom jich měli čekat víc. Košťálek, Will, Radil, Sedlák, Kaut, Čerešňák a spol. mají své kontrakty proto, aby patřili k nejlepším hráčům v extralize. Mise Václava Varadi je, aby z nich vytvořil nejlepší tým, který nebere druhá místa. Vyřazení před branami finále je vyloženě sprosté slovo.
