Český hokej opustil příkop. Jede v tom i Rulík, dno nejspíš už bylo. Co dál?
KOMENTÁŘ PAVLA RYŠAVÉHO | Najednou si připadáte jak v jiném vesmíru. Sledujete mladé české hokejisty, které trenéři vybrali ze dvou až tří ročníků. Neděsíte se, že dostanou klepec. Nekoukáte se na zaparkovanou rolbu před vlastním brankářem a spoléhání na náhodu. Čtete reakce zahraničních reportérů, kteří rozebírají talent v národním týmu. Česká parta hraje o medaile. Nejlepší je, že zmíněný jev nepřichází s frekvencí úplného zatmění Slunce. Od léta 2022 si na něj zvykáte víc a víc, což je příjemné. Co říká o českém hokeji?
Nejtěžší doba, kdy bylo vesměs jedno, koho trenéři na mládežnický reprezentační turnaj nominují, je pryč. Porazit trpaslíka, vyhnout se záchranářské práci a pak se modlit, aby přišel zázrak ve čtvrtfinále. Takhle roky vypadaly plány české dvacítky i osmnáctky na velkých turnajích.
Vyloženě děsivě vypadá z dnešního pohledu letní Hlinka Gretzky Cup v roce 2019, kde Česko předvedlo jen vyhazování o mantinel ven z pásma. Jinak nic. Vysvědčení z Břeclavi pět let zpátky: Nejsou beci, není odvaha, chybí dovednosti, trenéři, kondice.
