KOMENTÁŘ RADKA ŠPRYŇARA | Pět let. Během nich deset zápasů v kvalifikacích o Ligu mistrů. Ani jedno vítězství. Smutná bilance, kterou Plzeň tak bolavě zakulatila na stadionu v Alkmaaru, není náhodná. Ústup klubu na evropské scéně je hmatatelný. Nejde okecat. A je správné říct, že působení mezi „high society“ evropského fotbalu je pro Viktorii mimo současnou realitu.
Nejde o ostudu. Pokud však západočeský celek touží po návratu na původní kóty, musí upravit klubovou filozofii. Otázkou je, zda chce, zda může…
V srpnu 2015 stál David Limberský obklopen hroznem novinářů. Oči zapíchnuté do země. Bylo krátce po zničujícím zápase s Maccabi Tel Aviv. Navzdory výhře v Izraeli si Viktoria nechala v domácím zápase protéct postup mezi prsty. Padla 0:2. „Je to hrozně smutné. Celý rok jsme se snažili vyhrát ligu, abychom takové zápasy mohli hrát, a teď jsme to pokazili,“ páčil ze sebe.
Ve středu mu bylo ještě hůř. Klubová legenda extrémně vkusnou ranou přiblížila Plzni vytoužený postup do třetího předkola LM. Nestačilo to. Zase. „Je to největší zklamání kariéry. Je to něco strašného. Fotbalová tragédie,“ vzlykal bolestí při vzpomínce na čtyřiadevadesátou minutu, kdy Západočechům začal klouzat z ruky téměř jistý postup.
Limberský má v paměti další pády. S Olympiakosem Pireus, s rumunským FCSB i s Ludogorcem Razgrad. To vše během oněch zmíněných pěti let.
Nezdary mají svoji logiku. Viktoria si drží neměnnou
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
