Prohra s Walesem je mrzutá. Přesto platí, že Česko je novou hrozbou Evropy
Porážka s Walesem je tuze nepříjemná. Až se na podzim budou sčítat účty v kvalifikační skupině o postup na mistrovství světa, může to být nehezká vzpomínka s fatálním dopadem. Pád 0:1 v Cardiffu totiž výrazně tlumí naděje na přímou účast v Kataru, téměř je minimalizuje. I přes výsledkový neúspěch se ovšem nesmí zapomínat na další posun, které mužstvo udělalo. Česko má sílu a na blížícím se evropském šampionátu ji dle mého názoru ukáže.
Jsou prohry, které naštvou celý národ. Po výkonu bez zanícení, snahy a profesionálního přístupu. Současná reprezentace takové zápasy v minulosti odehrála, byla za to podrobena zasloužené kritice, od fanoušků to festovně schytala.
Mrzutost s Walesem ale spadá do jiné kategorie. Tým Jaroslava Šilhavého se sice nedotkl výkonnostního stropu jako v sobotu s Belgií, na Cardiff City Stadium snížil vlastní herní úroveň, přesto odvedl solidní práci. Mužstvo bylo aktivní až do závěru, soupeře strašilo i v početním oslabení, tryskala z něj energie. Ke konci nebylo daleko od vyrovnání. Tvrdá kritika není na místě, výtky ovšem ano.
Jedna rozhodně musí směřovat na Patrika Schicka. Byl vyloučený přísně, rumunský sudí Hategan vytáhl červenou kartu spíše na základě neúměrně dramatické reakce Robertse. Kdyby se mohl o svém verdiktu přesvědčit u obrazovky (ve světové kvalifikaci se VAR nevyužívá), možná by vlastní rozhodnutí ze hřiště revidoval. Možná ne.
Nijak to ale nesnímá vinu z českého útočníka. Udělal klukovinu. Měl udržet chladnou hlavu, byť se to samozřejmě lehce říká. Jenže borec z Leverkusenu je jednou ze stěžejních postav, mužstvo na něj spoléhá, má odpovědnost za tým. Takový exces, a je jedno, jak k němu došlo, si jednoduše nesmí dovolit. Jedinou dobrou zprávou z Cardiffu je, že trest vyřkne disciplinární komise FIFA, červnového mistrovství Evropy se nijak nedotkne.
Další výtka směřuje do české defenzivy. Krajním zadákům zápas nevyšel, v procesu hledání bývalé pohody se nachází Ondřej Čelůstka, což je na pováženou. Mužstvo potřebuje mít vzadu jistotu, nemůže se spoléhat na geniální kousky Tomáše Vaclíka. Donekonečna je z rukávu tahat nebude, není čaroděj. Jestliže existuje celkem kvalitní předpoklad, že Coufal s Bořilem se dají zase do cajku a že válka s Walesem byla pouhou anomálií, střed reprezentační defenzivy je stále výkonnostně labilní. Což je před vrcholným turnajem na pováženou, vyvolává to oprávněné obavy.
Byť se v kvalifikační skupině mohou udát různé věci, je téměř jisté, že Belgie si první pozici utéct nenechá a na světové mistrovství postoupí přímo. Česko je téměř jistě odsouzené bojovat o baráž s dnešním oponentem. Pokud se vše bude vyvíjet dle předpokladů a bez šokujících kolapsů favoritů, rozhodující bude říjnová odveta v Praze. Tam se definitivně rozdají karty.
Čtrnáctého června odstartuje národní tým svoji cestu mistrovstvím Evropy. Bez ohledu na úterní neúspěch stále platí, že Česko se stalo novou hrozbou pro všechny celky starého kontinentu. V mužstvu je uložena výrazná síla. Jsem přesvědčený, že na EURO ji demonstruje a národ přinutí aspoň na chvíli zapomenout na šíleně trudnou současnost.
Pak by se i na podzimní dojezd kvalifikace dívalo optimističtěji, než dnes.
