Guľa do české zdi. Přece nás fotbal nebude učit Slovák...
S trochou sarkasmu, Česko si vydechlo. Úlevou. Trenér Adrian Guľa byl v neděli odvolán, plzeňské dobrodružství pro něj skončilo. Návrat do branže zahlásil Michal Bílek. Mnozí se zaradovali. Kouč ze Slovenska neměl v tuzemsku moc příznivců. Hlavně uvnitř fotbalového prostředí. Zvláštně nastavená komunita svázaná divnými pravidly totiž jen nerada pouští dovnitř něco nového, neobvyklého, odlišného.
Jenže jen málokdo si uvědomuje, že právě Guľův příchod do Plzně je především důkazem jisté krize českých trenérů. Není to nové sdělení. Současný stav trvá už řadu let. Jedním dechem – jelikož to s tím úzce souvisí – to platí i pro manažery, potažmo majitele. Události posledních dní odehrávající se výhradně v kancelářích Doosan Areny to jen stvrdily.
Psal se devatenáctý prosinec. V daleké Číně se klubal na světlo nový koronavirus SARS-CoV-2, svět se začal měnit. V Plzni o tom logicky neměli ani páru. Právě oznamovali příchod Guľy s početným trenérským štábem. Adolf Šádek, tehdy ještě „pouhý“ generální manažer, se rozhodl (možná) navždy rozpojit letité a veleúspěšné pouto s Pavlem Vrbou. Zůstaly jen vzpomínky. Radši na to hezké, jelikož animozita mezi oběma manažerskými alfasamci byla v posledních měsících roku 2019 evidentní, snad až hmatatelná.
Viktoria otevřela náruč sympatickému Slovákovi. Mnozí zaměstnanci klubu si okamžitě pochvalovali vyvětrání dusného prostředí. Doslova si libovali, že zase chodí do práce, kde se po čase uvažuje pozitivně. Stresové prostředí nahradilo vyloženě pracovní.
Je pravdou, že Guľa zapůsobil. V první řadě na hráče. Vždyť i David Limberský spojený pupeční šňůrou s Vrbou, po pár týdnech připustil, že nebýt nového energického trenéra, po sezoně by kariéru nejspíš zabalil. I další s povděkem kvitovali svěží vítr příjemně se prohánějící vně i uvnitř plzeňského stadionu.
Nešlo jen o energii. Guľa začal Viktorii měnit. Zažrané zvyky z minulosti se snažil odbourat. Vedení klubu donutil otevřít kasu a nakoupit požadované technologie, kamery, na soustředění ve Španělsku sledovaly tréninkové jednotky ze vzduchu drony. Okamžitě zavedl společné snídaně.
Novinky se dostaly do médií, pro veřejnost to bylo vděčné téma. Přitom slovenský vědátor neudělal nic, co by nebylo zvykem ve vyspělých klubech.
Třeba v Lipsku, pokrokově smýšlející německé továrně na fotbalové zázraky, se takhle pracuje hromadu let. Jde o naprosto normální přístup k práci. Vývoj se nedá zastavit, je absolutně nutné, aby trenéři byli otevření pokroku, vnímali, co se děje za hranicemi, a podle toho upravovali svoji filozofii.
Jenže v Česku se na Guľův svět hledělo jinou optikou.
Byť to rozhodně neplatí stoprocentně, od začátku byly cítit stopy posměchu, poťouchlých narážek, prapodivných infantilních prohlášení. Jedovaté šípy vyletěly do vzduchu. A bylo jich ještě víc, jakmile Guľa začal hovořit svojí specifickou mluvou.
„Rozhodla jedna mikrosituace.“
„Příště musíme upravit některé mikrodetaily.“
„Je potřeba se zaměřit na kvalitnější vstupy do ofenzivy.“
„Jsme procesové mužstvo.“
Mnozí se smáli, z trenéra si dělaly šoufky. Z trapných výlevů za hranou důstojnosti, které se kolikrát ani nedostaly na veřejnost, jelikož je prostě novinář vyslechne mimoděk v rozličných neformálních diskusích s „lidmi z fotbalu“, bylo zřetelně cítit, že mnozí si nepřejí, aby Guľova mise dopadla úspěšně.
Přece nás Slovák nebude učit fotbal!
Vadilo už jenom to, že mladý kouč neměl extra zkušenosti, přitom dostal na starost bezpodmínečně
