Divný patron s cejchem se mění. Bílek je jiný, čekají ho zlomové měsíce
KOMENTÁŘ RADKA ŠPRYŇARA | Výzva pro fotbalové fanoušky napříč republikou by mohla znít asi takto: zvedněte ruku, kdo z vás je ortodoxním příznivcem Michala Bílka! Zkusme si tipnout: pamětníci sparťanských časů z 80. a 90. let, protože prošedivělý muž, o kterém se bavíme, byl výjimečným fotbalistou, technicky vytříbeným, se smyslem pro přihrávku a znamenitý v zahrávání trestných kopů. Pár rukou se tyčí k nebi ve Zlíně, kde nechal stopu, a nesměle se hlásí kdosi z Plzně. Jinak nic moc.
Proč tomu tak je?
Bílek má na sobě vypálený reprezentační cejch. Byť tehdy v roce 2012 došel do čtvrtfinále EURO, stejně tuzemský národ neskutečně štval. Dost možná to nebylo zcela fér, ale i on udělal chyby, byl uzavřený do sebe, kyselý na celý svět. Nyní má ale mimořádnou šanci ze sebe navždy sejmout nálepku divného patrona.
Mám pocit, že se mu to začíná dařit.
Bílek je v branži dvacet let. V kruzích si užívá slušné renomé, jinak by se jeho jméno nespojovalo na jaře se Spartou. Debaty probíhaly. A to třeba i proto, že v sezoně 2006/07 dovedl Letenské k double. Přesto náhled na něj nikdy v minulosti nebyl veskrze pozitivní, protože působí jako bručoun. Jen těžko si představíte, že s ním jdete na pivo. Nepracoval s vlastním PR při působení u národního mužstva, kam byl delegován bývalým spoluhráčem, letitým kamarádem, ale hlavně tehdejším předsedou svazu Ivanem Haškem. Tohle
