Muž na hraně. Šilhavý dovolil návrat starých časů, ale ještě není pozdě
Tři roky má Česko za reprezentačního trenéra Jaroslava Šilhavého. Blíží se vrchol jeho snažení, obhajoba vlastní práce. V březnové baráži o mistrovství světa by mužstvo mělo předvést výkony, které jej posunou do Kataru. Po čerstvých zkušenostech z posledních dvou srazů se lze domnívat, že tým na takovou zkoušku není připravený.
Položme si základní otázky.
Víme, jak se chce mužstvo na trávníku prezentovat? A pokud ano, činí tak?
Má ve své hře prvky moderního evropského fotbalu?
Hraje náročně, agresivně, rychle, s aktivním přístupem?
Je správně motivované? A pokud ano, je to na bojišti znát?
Podporují poslední výkony tezi, že mužstvo neomylně směřuje k úspěchu v baráži?
Pokud jste si víckrát odpověděli záporně, po mém soudu jste realisticky a bez příkras zhodnotili momentální situaci. Je totiž neutěšená, v mnohém překvapivá, jelikož se očekávalo, že po (výsledkově) velmi kvalitně zvládnutém mistrovství Evropy projde mužstvo dalším pozitivním vývojem. Kdekdo se domníval, že dokonce dramatickým. Nestalo se.
Zářijové i říjnové kvalifikační partie nudily, zaskočily (pod) průměrností a absencí zřejmé herní šablony. Co je možná ještě horší,
