Cyklisté se odstřihli od světa a odjeli, co mohli. K radosti sponzorů
Kterého cyklistu by kdy napadlo, že dopingové testy nebudou v sezoně těmi jedinými, které absolvuje. Dokonce ještě častěji museli letos před závody borci místo tréninku obíhat odběrová místa a zajišťovat si test na COVID-19. Pozitivní výsledek znamenal stopku, naštěstí ale pouze na pár týdnů. Na rozdíl od dopingu ale tady mohlo několik pozitivních testů zastavit třeba i celou Tour de France! Cyklisté to však zvládli a nakonec odjeli Tour, Giro i Vueltu. Jak to dokázali?
Klíč k úspěchu spočíval v několika věcech. Předně to byla, na rozdíl od některých národů, naprostá disciplinovanost. Aby také ne, když bez závodů dávaly mnohé týmy svým jezdcům jen část platů. To si pak hodně rozmyslíte, jestli se budete vystavovat riziku. Existence cyklistických týmů totiž závisí na příjmech od sponzorů, kteří za to chtějí být náležitě vidět. Což nejde bez závodů.
Proto když se v srpnu znovu rozběhla sezona s upraveným kalendářem, začala cyklistika praktikovat tzv. bublinu. Čím víc se blížila Tour de France, zvětšovala se i nervozita. Jen málokdo koncem srpna věřil, že se odjede celá. A pravidlo „two strikes, team out“, tedy že v případě dvou pozitivních testů u kohokoliv z týmu znamená jeho vyloučení, tomu moc nepomáhalo. Dokonce se šířily zvěsti (nikdy nepotvrzené), že tři pozitivní testy v pelotonu zastaví celou Tour.
Ale cyklisté chodili na testy, nosili roušky, mimo závod se nepotkávali s nikým jiným než s členy svého týmu. A ono to fungovalo. Stará dáma dojela až do Paříže a rozhořela se naděje, že by se mohly uskutečnit i všechny další závody. Až na pár výjimek se to také povedlo. I když třeba na Giru byly, možná i díky větší laxnosti Italů, případy covidu i mezi cyklisty. K zastavení závodu, po kterém volali i někteří závodníci, ale nedošlo.
Sponzoři tak mohou být letos, alespoň v rámci možností, spokojeni. Je však pravdou, že omezení související s téměř dokonale fungující bublinou, přinesla i některé komplikace a úsměvné momenty. K těm veselým patřily situace spojené s nošením roušek. Kdo se chtěl letos procvičit v poznávání obličejů cyklistů, měl smůlu. Na trati je to často v helmě a brýlích téměř nemožné. A na pódiu? Čepici a roušku nasadit a jde se. Kterýpak ty jsi?
Novinkou byla také prezentace před závody. Běžně se při představování týmů závodníci podepisují. Na sklonku přerušení sezony při závodu Paříž – Nice si museli třeba jezdci nosit vlastní propisky. Od srpna už jen nastupovali na pódium, aby byli viděni (i když kým, když diváci tam většinou moc nesměli). Na Vueltě pak přišla technologická novinka rozpoznávání obličejů kamerou. Asi není třeba dodávat, že občas cyklista zařízením rozpoznán nebyl.
Alespoň mají závodníci na co vzpomínat. Stejně jako na už smutnější fakt, kterým byla nutná nepřítomnost fanoušků zejména v horských etapách, ale třeba i na startu a při dojezdu. Špalíry diváků, kterými si musí proklestit borec na kole cestu, byly k vidění jen v úvodu Tour de France, se zhoršující se situací ale přitvrdily i kontroly, a tak třeba na Stelviu nebo Angliru bylo lidí opravdu minimum. „Chybí tam, ale aspoň se můžeme rozhlédnout po krajině, tu jsme předtím přes lidi neviděli,“ žertoval Zdeněk Štybar.
Ale teď zcela vážně. Ačkoliv tomu příliš mnoho lidí nevěřilo, sezona, i když hodně pozměněná, se odjela, k čemuž si může cyklistika gratulovat a být příkladem i pro jiné sporty.
