Zajímavá budoucnost Tour. Co až mezi kliďase vlétne impulzivní Evenepoel?
KOMENTÁŘ ROMANY BARBOŘÍKOVÉ | Při debatách s mnoha lidmi jsem dospěla k názoru, že neznám téměř nikoho, komu by bylo jedno, jestli letošní Tour de France vyhraje Jonas Vingegaard nebo Tadej Pogačar. Ano, o nikom dalším se vůbec ani neuvažovalo. A mnoho lidí je teď zklamaných, že jejich favorit ze Slovinska není vítězem.
Je tady také několik co by kdyby, které se řeší. Můžeme se jen dohadovat, co by bylo, kdyby se Pogačarovi před vrcholem Joux Plane v etapě do Morzine při jeho útoku nepostavily do cesty motorky.
A stejně tak je otázkou, jak by to vypadalo, kdyby se dva měsíce před startem Tour nezranil. Dost možná to jeho kondici v závěrečném týdnu ovlivnilo.
Ale tak byly karty rozdané a s tím on i celý tým UAE Emirates do hry vstupoval. Debatami nad tím v žádném případě nemá smysl nějak snižovat Vingegaardův výkon, který hlavně v časovce byl nadpozemský. A navíc i v ostatních důležitých momentech nikdy výrazně nezkolaboval.
Ale chápu, proč bylo, alespoň v mém okolí, víc lidí na straně Pogačara. Je to hodně dané jeho povahou a stylem závodění. Tito dva snad ani víc rozdílní být nemohou.
Pogačar vždy řekne v rozhovorech něco zajímavého a mnohdy i zábavného. A i když se mu den nevydaří a je se silami viditelně na dně, tak jako v etapě přes Col de la Loze, vždy vyloudí úsměv.
Zato z Vingegaarda se novináři mnohdy po etapách snaží vydolovat zajímavý rozhovor marně. A co se týče úsměvů, byly v jeho případě četnější až v momentu, kdy získal na Pogačara už solidní náskok. Ne snad že by byl „studený psí čumák“, ale je zkrátka svou povahou mnohem větší introvert. Tak už to v životě je a nikdo mu to nemůže vyčítat.
I závodním projevem si získal Pogačar spoustu příznivců. V jeho DNA prostě je útočit, útočit a útočit. Předváděl to už dřív na Tour a také na jarních klasikách. On je prostě závodník. A takoví cyklisté fanoušky baví. I když je třeba říct, že i Dán už letos ze svých zásob také vytasil víc útoků než dřív.
Co mají společného, kromě neskutečných výkonů, které fanoušky tak baví, je také skromnost a schopnost být nohami na zemi i v momentech, kdy už všichni hovoří o jejich vítězství. Oba vědí, že na třítýdenním závodu se může stát kdykoliv cokoliv.
Už chvíli se mluví o tom, že v Pogačarově týmu budou muset po těchto zkušenostech hodně zvážit závodní program svého diamantu v příští sezoně. Zkrotit jeho závodní touhy bude sice obtížné, ale jak to tak vypadá, také nutné, aby byl víc odpočatý a měl víc času na soustředění ve vyšší nadmořské výšce. Ovšem kroťte dravou šelmu, která jde po každé kořisti…
Cesta Jumbo-Visma se ukázala už podruhé jako správná, jenže s tím, jak se cyklistika vyvíjí, budou muset i oni zůstat v pozoru. Navíc jak prohlásil Pogačar na sobotní tiskové konferenci: Mě neuvařilo Jumbo svou strategií, ale uvařil jsem se já sám.
Příští rok bude trasa Staré dámy netradiční. Kvůli olympijským hrám v Paříži tak nebude závěrečná etapa na Chámps-Élysées, jak jsme zvyklí a rozhodně nebude pro celkové pořadí „neutralizovaná“, tak jako vždy. Ačkoliv celou trasu znají zatím jen pořadatelé, jisté je, že Tour bude končit v Nice a navíc časovkou. Pojede se tak až do poslední minuty.
Navíc jak to zatím vypadá, budou muset oba favorité vzít příští rok, vedle změny itineráře, v potaz ještě jednu proměnnou. Ta se jmenuje Remco Evenepoel. Bylo by víc než s podivem, kdyby v příštím roce ještě celek Soudal-Quick Step otálel s nasazením svého korunního prince do nejslavnějšího závodu planety.
Místo dvou závodníků „z jiné planety“ tady budou už tři. Belgičan je stylem závodění podobnější Pogačarovi, ale povahou je úplně jiný. I letos se na Giro d´Italia, ze kterého musel odstoupit v růžovém dresu kvůli covidu, občas projevila jeho impulzivita, někdy až vzteklost.
Bude tak zajímavé pozorovat, jaký nový prvek vnese do už tak dost napínavého, ale velmi korektního souboje tento nový a těžko předvídatelný sok.
