Lidská pamět je krátká. Ronaldo vyhrál Zlatý míč za listopad
Krátká je paměť lidská, rychle se zapomíná. Vítěz Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu světa za rok 2013 Cristiano Ronaldo je toho pádným důkazem. Zatímco třetí v konečném pořadí Franck Ribéry po celý rok bral jednu trofej za druhou, Ronaldovi stačilo zabrat ve chvíli, kdy hlasující posílali své tipy – v listopadu. Čtyřmi góly v baráži o postup na MS v Brazílii skolil Švédsko a trofej je jeho.
Není to nic neobvyklého, Ronaldo nebyl v historii Zlatého míče (od roku 1956) zdaleka ojedinělý. Připomeňme si...
V roce 1960 má k trofeji našlápnuto maďarský cválající major Ferenc Puskás, autor čtyř gólů ve finále PMEZ do sítě Eintrachtu Frankfurt (dosud nepřekonaný rekord). Jenomže na podzim jeho Real Madrid podléhá v Poháru mistrů Barceloně, je vyřazen a Evropa má novou modlu – Luise Suaréze. Kdo by zpochybňoval schopnosti pokořitele bílého baletu?
Patnáct gólů v úvodních patnácti ligových zápasech Manchesteru United, takový byl sturm Skota Denise Lawa na podzim roku 1964. Jenže ten svým ziskem nejprestižnější individuální trofeje odstrkuje právě Luise Suaréze. Tahouna španělského týmu a evropského šampiona, který si však zlatou medaili může vykoupat v konkoru.
Obrovské zklamání přineslo vystoupení kanonýra Marka van Bastena na EURO 1992 ve Švédsku. Obhájci titulu z Nizozemska byli trapní, on největší propadák. Když se však volil Zlatý míč, nastřílel za AC Milán odevzdanému IFK Göteborg čtyři góly. Rázem váhaví věděli, komu dát hlas.
„Nikdy Zlatý míč nezískám,“ posteskl si nejlepší útočník světa na začátku století Thierry Henry. Na EURO 2004 nezářil, jak si přál. A tak čtyři zásahy v Lize mistrů proti Fenerbahce v dresu AC Milán poslaly na trůn Andreje Ševčenka. Nevadí, že ten na největší akci roku vůbec nebyl, aspoň nezklamal.
Ronaldo se trefoval v pravý čas. Nic nového pod sluncem. Tedy pod leskem Zlatého míče.
