Brabcův příběh: Když je "největší" sparťan slávista...
Takových příběhů není ve fotbale mnoho. Erich Brabec, dnes už bývalý stoper Sparty, je výjimečný tím, co všechno dokázal – nebo co se mu prostě tak nějak přihodilo. Tečkou za tím vším bylo, když se na jaře stal z náhradníka jedním z mála nosníků, které držely nad vodou potápějící se Spartu.
Následuj svého kapitána. Tak zněl slogan, který byl s Brabcem spojen na billboardech Slavie, s níž vyhrál dva tituly. Měl nalákat fanoušky, aby si koupili permanentky.
Jestli to ale opravdu udělali, přišli na stadion – a Brabec nikde. Po podivných okolnostech se ho tehdejší kouč Karel Jarolím zbavil. Dodnes koluje spousta fám, proč.
Od prodaných zápasů, o což se měla postarat jedna, či druhá strana, přes nesouhlas s trenérovými metodami a jeho tahy, až po jakýsi mocenský boj o vliv v klubu. Ať tak nebo onak, zdálo se, že tenhle šok už máloco přebije.
A přece se to stalo. To když se Brabec po intermezzu v Turecku objevil – ve Spartě. Obavy z toho, že ho fanoušci nepřijmou, vzaly rychle za své. I navzdory tomu, že se v prvním zápase přičinil o legrační gól.
Brabec je inteligentní fotbalista, nedal fans jinou záminku k tomu, aby po něm šli. Stejně lichá byla i otázka, jak si může porozumět s parťákem z obrany Tomášem Řepkou.
Vždyť oba jsou svými povahami i vystupováním naprosto rozdílní. I od tohoto sudu s dynamitem dokázal Brabec odstřihnout zápalnou šňůru. Nakonec se mu povedl majstrštyk, titul si po Slavii připsal i s jejím úhlavním rivalem.
V zimě mohla vybuchnout další bomba, to když se o něho údajně zajímal „obživlý“ slávista František Straka. Nic z toho nebylo, ale snad nikoho už nemohlo překvapit, že byť Brabec do svého posledního jara vstupoval jako nepotřebný náhradník, vrátil se v době krize do základní sestavy na úkor Tomáše Zápotočného či svého jmenovce Jakuba.
Nerezignoval, byl ochoten hrát za béčko a nebylo mu jedno, jak jeho zápasy dopadnou. To se o jiných rozhodně říci nedalo.
Na rozdíl od tolik opěvovaného Řepky jevil zájem o spoluhráče v šatně, vystupoval pozitivně. A za vše hovoří i jeden detail přímo z trávníku: nasazení, s jakým byl ochoten sprintovat k vlastní bráně i ve zdánlivě ztracené situaci, do níž se obrana Sparty často dostávala.
I tak se pokusil alespoň zblokovat útočníkovi soupeře střelu. Kdo si pamatuje klíčový zákrok v mistrovské sezoně v zápase v Jablonci, kdy takhle vykolejil Tomáše Pekharta, ví, o čem je řeč.
Sparta byla – a stále ještě je – bez jasného vůdce. Šéfa, který by ostatní srovnal, vystupoval rázně na hřišti i v šatně. Je paradoxní – a zároveň logické – že tuhle roli nakonec musel suplovat právě Brabec. Byl to on, kdo při trapném bezvládí předstupoval po utkáních před novináře.
A byl to také on, kdo za jiné do poslední chvíle hovořil o naději na mistrovský titul, byť musel sám tušit, že už na něj rozklížený tým nemá. Alespoň udržel důstojné dekorum.
Navzdory tomu už o něho Sparta nestála a nechala mu v tichosti doběhnout smlouvu. Má na to právo a je to přirozené, Brabec v pětatřiceti letech není perspektivní a jeho rychlost či styl hry může u trenérů vzbuzovat výhrady. To je v pořádku.
A pokud chce ještě nějaký ten pátek hrát, nabízela se za takových okolností jediná cesta: odchod jinam. Přesto si říkám, že na Letné se s ním mohli rozloučit o něco lépe. A že jestli nebude chybět na hřišti, tak v šatně ano.
