Věřte nevěřte, Michal Bílek se mění. Ale „vocaď pocaď“
Kdo není slepý (nebo zaslepený), musel si toho všimnout. Kouč fotbalové reprezentace Michal Bílek se pokouší alespoň trochu změnit svou nepopulární tvář. Někdy mu to jde víc, někdy míň, spíš se zdá, že je to iniciativa lidí kolem něho, než že by to byla vnitřní potřeba, ale to nevadí.
Důležitý je výsledek. A ten na hřišti téhle „přestavbě“ samozřejmě pomůže nejlíp. V Turecku při přátelském zápase (2:0) získal Bílek plusové body. I když se znovu ukázalo, že v něčem se asi nikdy nezmění…
Těch poznámek se při duelu v Turecku i po něm vyrojilo dost. Kombinační hra plná pohybu s šancemi a góly? To že je Bílkovo mužstvo? Byla to směs ironie, ale i uznání, že – jak říkává Jaromír Bosák – tohle není kopaná, ale fotbal.
Ano, přátelská utkání mají svá specifika a nelze z nich vyvozovat dalekosáhlé závěry, ovšem pozitivních bodů se našlo víc než dost. Tak proč si je neužít!
Pro Bílka to jistě platí v první řadě. Nemilovaný kouč, který byl už tolikrát na odstřel, možná stojí na prahu éry, která mu bude nakloněna. Ledacos mu totiž i při vší opatrnosti v analýzách a předpovědích začíná hrát do karet.
Hlavně nová čerstvá krev v podobě Vladimíra Daridy, Matěje Vydry či Ladislava Krejčího, tedy dravých hráčů, krom jiného nezatížených dusnou atmosférou kolem národního výběru. Nebo návrat Tomáše Rosického (doufejme, že na delší čas). A taky větší výběr mezi útočníky, z nichž kouče konečně přesvědčil David Lafata.
Právě v jeho případě se Bílek odhodlal k nevídané věci. Byl to skoro převrat, když oznámil, že na úkor Tomáše Pekharta je teď Lafata útočníkem číslo 1.
Vždyť tím porušil svou abnormální fotbalovou konzervativnost, s níž pracuje. To nutně není záporná vlastnost, někdy je naopak cennější než nesnesitelná lehkost ve změnách názorů či koncepcí. Jen musíte být opravdová osobnost – a hlavně vám to musí vycházet…
Na svých typických pozicích Bílek zůstal v jiné otázce, která se rovněž týká ofenzivy. V rozestavení a sázce na jednoho útočníka. Snajpra Vydru umístil na pravou stranu zálohy a zůstal přesvědčen, že to tak prostě musí být.
I když to talentovi z Watfordu nejvíc sedí právě na místě podhrotového útočníka, čímž se nijak netají. Jenže Bílek má pro tuhle roli jinou hvězdu z Anglie a přes to vlak nejede. „My v této chvíli skládáme mužstvo kolem Rosického,“ vysvětluje. „Jelikož taky chci, aby hrál Vydra, nezbývá mi nic jiného než ho dát na kraj.“
Mít Rosického jako středobod fotbalového vesmíru je naprosto správné a logické. Nic proti tomu. Jen bych neřekl, že je potřeba být tak kategorický. Jen by neškodilo vybočit ze zaběhaných schémat.
Ano, debaty o tom, zda hrát na jednoho útočníky či dva, jsou leckdy povrchní a Plzeň názorně ukazuje, jak účinný může být systém s pětičlennou zálohou. Ale ta není žádné dogma. Proč se nepřizpůsobit aktuální nabídce hráčů a minimálně nemít alternativy?
Nezdá se mi, že by Rosickému fatálně ublížilo, kdyby hrát trochu staženější za zády Lafaty s Vydrou. Naopak by se mu mohlo otevřít ještě víc možností, jak řídit hru, i když už teď jich má hodně. Kromě toho nepatří zrovna mezi extra střelecky disponované záložníky.
Když hrával za dvojicí Jan Koller – Milan Baroš, taky to přece fungovalo. A pokud je strach o to, že by vypadl ze sestavy někdo ze stabilních záložníků, tak za prvé už se to stejně stalo a za druhé to může mít kupodivu kladný efekt.
V něčem se Bílek mění. A v něčem ne. Pokud má opravdu využít šanci na to, aby poupravil svou image, ale především dokázal velké věci, musí klíčová rozhodnutí udělat včas. Anebo alespoň vyzkoušet všechny cesty, které k nim mohou vést…
