Vypadá to, že Eden i všechny končiny, v nichž je ke spatření červenobílá kombinace, zalila vlna nadšení a euforie. Noví majitelé klubu, vymazaná část dluhů, příslib posil a první z nich v kádru, to je důvod vzepětí slávistického národa. Do téhle atmosféry dobře zapadá i skutečnost, že jedním z mužů ve vedení Slavie má být i legenda Vladimír Šmicer. Nejen pro „sešívané“ by při tom bylo dobře, kdyby se nestal jen s prominutím maskotem či symbolem, jakkoli i ten je potřeba, ale aby dokázal konečně udělat rozhodující krok v životě po fotbalovém životě.
Trochu osobně: Šmicera snad nějaký čas znám, uznávám ho, vždy jsem oceňoval jeho charakter i nevyčerpatelnou vstřícnost. Na druhé straně jsem se nijak netajil pochybnostmi nad jeho působením v roli manažera reprezentace, kdy i na něho nakonec dopadl stín aféry s pokřikem na prostořekého Radka Druláka a rozstříhanými obleky, nebo asistenta po boku nizozemského „dárečku“ Alexe Pastoora při neskutečně riskantní etapě s málem druholigovým vyústěním za předchozího bosse Slavie Aleše Řebíčka.
Myslím, že tím Šmicer jen hazardoval se svým jménem, že to byly dobře míněné kroky, ale – vedle. Řekl bych, že i tehdy se projevilo uvíznutí bývalých hráčů v jejich nedávné minulosti. Nikdy se jí úplně nezbavili, rádi (si) hrají dál. Ať už na fotbalovém nebo golfovém hřišti.
Nic proti, je to jejich regulérní volba – ale těžko pak od nich čekat, že s něčím reálně pohnou a posunou se někam dál. Že se na ně bude hledět jinak. A že konkrétně Šmicer už nebude pořád jen ten „Štístko“, jak mu i mnozí z nás novinářů neustále a trochu infantilně vnucují.
Ostatně, když jsem se s ním v týdnu sešel, abychom společně s kolegou Stanislavem Hrabětem pořídili rozhovor o jeho návratu do Slavie v úloze pravé ruky spolumajitele Jiřího Šimáněho, začalo to – upřímně – tím „nejhorším“ způsobem. Vypadlo z něho, že nebude na derby, protože znovu jede na exhibiční zápas legend Liverpoolu. Proboha…
Jenže pak jsem slyšel trochu jiného muže, než jakého jsem dosud znal. Seděl před námi člověk, který ví, co chce. Který je odhodlaný svému srdečnímu klubu pomoct, a to nejen jako živý reklamní poutač. „Když jsem viděl, jakou má pan Šimáně chuť změnit Slavii a jít za tím, musím to udělat taky. Načichl jsem tím a říkám si: Jo, teď je čas zvednout Slavii a máknout,“ vyprávěl přesvědčivě.
Kromě toho se jasně vyslovil proti špinavostem v českém fotbale. V jeho slovech se ozvalo echo jiného myšlení, o které se nechalo nespočet lidí zevnitř fotbalu připravit. „Copak jsme se vrátili do komunismu nebo co? Proč by někdo nemohl říct svůj názor, copak se lidi bojí mluvit? Jestli raději budou zticha, aby se o nich nemluvilo na svazu špatně, nebo aby nebyli perzekvováni, to přece není normální!“ rozohnil se.
Ne, nejsem si jist, že tenhle krok Šmicer zvládne. A že brzy nepřijde prozření a konec iluzí (pokolikáté už). Ale byl bych rád, kdyby se mu povedl a nezklamal. Kdyby nebyl jen hezkou reprezentativní tváří, nýbrž tvrdě (na sobě) pracoval. Učil se – a pak to všechno zúročil. Ve prospěch celého fotbalu. Stejně jako ostatní, v první řadě Pavel Nedvěd , jenž ušel kus cesty v turínském Juventusu.
Protože to, že se někdejší hvězdy v kopačkách jejich generace neodpoutávají od toho, co mají nejraději, nepropíchnou bublinu, v níž logicky dlouhá léta žijí, a neponoří se naplno do nudnějšího a těžšího života, je jedním z vážných důvodů, proč českému fotbalu nevelí oni, ale armáda rozhodčích a jistý pan RB…
Související články
