Obával jsem se, že to přijde. A bohužel se to opravdu stalo. Když polský záložník Kamil Grosicki v zápase s českou reprezentací po třetím gólu svlékl dres a odhalil triko se vzkazem pro Francii navrtanou teroristickými útoky, dostal žlutou kartu. Pravidlo trestat hráče za takový „zločin“ je samo o sobě podivné a postih z Wroclawi byl vrcholem jeho naprosto bezduchého a mezkovitého uplatnění.
Začněme čistě fotbalově. Když dáte gól, je to krásná chvíle plná nadšení a euforie, jež zkrátka musí ven. Moc rozmyslu v tom není a ani být nemůže, hlavu opanují emoce. Není divu, že v takovém vytržení fotbalista nevidí, neslyší, zapomene na všechno, strhne dres, pádí někam do neznáma a divoce s ním točí ve vzduchu. Chce si to zkrátka užít.
Co v takové chvíli dělá rozhodčí? Z gólu se neraduje (až na výjimky), okamžitě mu začne blikat pravidlová kontrolka a chladnokrevně si počká, až hráče potrestá žlutou kartou. V ten moment nemyslí (a ani nemůže myslet) na nic jiného, než jak to celé – pokazit. Tak mu to přikazují upjatá pravidla i závazek jejich přísného dodržování.
Pokud jde jen o oslavu vstřelené branky, trvám na tom, že je to nesmyslný postih, který fotbalu ubírá na čiré radosti. Neberu ani argumenty zdržováním, jsou mnohem horší prostoje a dá se to nahradit. Pak jsou však jaksi vážnější důvody, o kterých se začalo mluvit víc: kalkul hráčů. Našli se totiž vychytralí týpci, kteří fotbalový striptýz podnikli proto, aby ukázali dobře zaplacenou reklamu.
Pozor, nerad bych to podceňoval. I takový impuls stačí k tomu, aby rozdráždil publikum a byl spouštěčem malé tragédie. Chápu rovněž to, že sudí nemá čas zkoumat, jaké povahy nápis či obrázek je, někdy to nejde během chvíle rozklíčovat. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že se to přehání a fotbalové organizace třeba politiku z arén vykazují, i když ji samy čile provozují, a ve velkém. Tresty za některé fanouškovské transparenty či projevy jsou na místě, ale jiné, skryté pod pláštěm proklamované korektnosti, jsou absurdní.
Vrcholem je pak případ Grosického, hráče francouzského Rennes, který ataky ve Francii vnímal citlivěji než jiní. Okamžitě po gólu bylo jasné, že přijde něco vážného. Neslavil, jasně to ukazoval i spoluhráčům, divákům – a vlastně i rozhodčím. Sundal dres, s rukama i pohledem namířenými k nebi uctil oběti a odkryl obrázek Eiffelovy věže s celosvětově používaným vzkazem Pray for Paris. Ne, opravdu to nebyla reklama na jednu oděvní značku…
V takovém kontextu byla žlutá karta zbytečným trestem a rozhodčí ji neměl otrocky udělit, jakkoli by mohl čelit vlastnímu postihu. Byla to aplikace pravidla bez špetky vlastního uvažování o jeho vhodnosti ve výjimečné chvíli. Jako když se striktně a „doslovně“ uplatňuje litera zákona, byť se tím popře jeho duch, respektive to za mimořádných okolností vede k nesmyslným důsledkům.
Ve fotbale to nebývá ani zdaleka tak fatální, ale princip je stejný. Stejně jako v životě je v něm totiž na výjimky spjaté s lidskou solidaritou a vzájemností místo.
Témata:
fotbal, Česko, polsko, rozhodčí, blog, paříž, filípek, terorismus, Francie, sport, grosicki, Sport na Heureka.cz
Související články
