Petržela je na hřišti „křivák“. Ostuda pro něho i pro Plzeň…
Podlé útoky na protihráče, nafilmované pády i ignorování fair play. To je vedle hbitých nohou, nadprůměrné rychlosti i technických dovedností bohatý arsenál plzeňského záložníka Milana Petržely, který se naposledy předvedl ve dvojím světle při výhře ve Zlíně. Ruka, po níž vstřelil gól, je přitom to nejmenší, co by se mu dalo vyčítat. Jsou horší věci a je ostuda, že s tím nic nedělá. Stejně jako to, že jsou jeho excesy šuma fuk klubu, který ho zaměstnává. Jako by svým způsobem Petržela personifikoval jeden ze způsobů, jakým Plzeň sbírá úspěchy…
Seznam Petrželových hříchů je dostatečně známý, tak jen stručné „best of naruby“: šlápnutí na slávistu Belaida, Poděbradského z Hradce i dalšího červenobílého záložníka Keniju. Údery loktem do krku brněnského Schustera a nedávno olomouckého obránce Vepřeka či trefa kolenem do zátylku jihlavského Urdinova. Blikance? Náhodné blikance? Nemyslím. Jejich nejslavnějším protagonistou je bývalý stoper Tomáš Řepka, a když si vybavíte jeho kousky, byly odlišného charakteru. Obvykle mu přeskočilo ve vypjatější situaci nebo po nějakém impulsu. Čímž ho rozhodně neomlouvám a netvrdím, že to tak bylo ve všech případech.
U Petržely to není žádný chvilkový zkrat, pomatení smyslů v emocích. Ano, může být třeba aktuálně od klubu pod tlakem, aby byl efektivní a měl jisté místo v sestavě, ale jemu se to jaksi stává pořád. Dobře ví, co dělá. A dělá to chladnokrevně. Neustále to opakuje. Sledujte ho pozorně: při podlém zákroku nehne ani brvou. A vybere si k němu zákeřně a zbaběle chvíli, kdy soupeř s atakem nepočítá a je bezbranný. I proto je neuvěřitelné, že mu to u rozhodčích až na výjimky prochází a jejich opomenutí někdy zpětně dohání disciplinární komise.
Nejde však jen o fauly. Naposledy ve Zlíně, kde jinak předvedl výtečný výkon, se trapně pokoušel o penaltu a ani to nebylo zdaleka poprvé. V Liberci mu zase nemohou zapomenout situaci ze září 2014: obránce Fleišman se skácel k zemi, protože nemohl kvůli zranění hrát. Petržela toho využil k protiútoku, který skončil gólem. Paradoxně byl v této sezoně jedním z těch plzeňských hráčů, kteří se nejvíc zlobili, že jim u Nisy měli domácí vrátit míč…
Malým plusem v očích pamětníků alespoň je, že před čtyřmi lety po konzultaci s tehdejším kapitánem Pavlem Horváthem schválně zahodil mylně nařízenou penaltu – a Plzeň i kvůli tomu prohrála zrovna s Libercem 2:3. Jenže to bylo během zimního turnaje a zase o tolik nešlo, jakkoli to nechci zlehčovat a gesta si vážím. Petržela je zkrátka navzdory kladům symbolem vyčuraného hráče, který používá všechny prostředky k dosažení cíle a úspěchu.
V jistých ohledech to platí i o Plzni. Výborný progresivní fotbal, tedy v době největší slávy, ale taky zajištění pozic na všech frontách a bezohledná cesta vzhůru. Není první ani poslední, ale v tomhle případě trvalo hodně dlouho, než si to mnozí byli ochotni připustit. Mimochodem, zapadá do toho, že klub ze západu Čech vždy Petrželovo chování kryl a zjevně ho nenutil k nápravě. Což se týká i trenéra Pavla Vrby. Jediné vysvětlení zní: klubu Petrželovo jednání prostě vyhovuje, považuje ho za užitečné.
Klidně je možné, že mimo zápasy je Petržela jiný, přišel mi jako dobrý parťák a vtipálek s pozitivní povahou. Na trávníku se ovšem chová jako podvraťák. Je mi ho líto, i když to tak z tohoto blogu vypadat nemusí. Je mi vůbec líto jakéhokoli hráče v jakémkoli dresu, který takhle kazí svůj talent i pověst. Byť si nenechá vysvětlit, že mu to neškodí. Škodí – a dokud mu to nedojde, bude Petržela zafixován ne jako výborný fotbalista, ale jako křivák.
