Luxusní zklamání. Před „paličákem“ Trpišovským stojí poslední výzva
Tu otázku dostával strůjce slávistického fotbalového zázraku Jindřich Trpišovský minulé měsíce často. Zněla takhle: Byl to váš největší trenérský úspěch v kariéře? Skvělé zápasy v Evropské lize a postup do Champions League s dalšími trháky k tomu přímo vybízely. Po prohře 1:3 s Interem Milán, která znamenala konec nadějí na evropské jaro, se vnucoval opačný dotaz – jestli to není největší zklamání, jaké kdy pocítil. Moment… Ale ano, bavíme se o čtvrtém místě ve skupině LM s Interem, Barcelonou a Dortmundem! I takový paradox je v pohádkovém příběhu kouče s kšiltovkou možný. Teď jde o to, jak se bude vyvíjet dál…
Okolo půlnoci v Edenu vypadal zdrceně. A i slovy to dával najevo. „Je to katastrofa,“ netajil Trpišovský hořké pocity, které ovládly jeho mysl. „Zklamání je to obrovské, nevím, zda největší v kariéře, ale největší za poslední dobu. Strašný pocit, nevím, co k tomu říct, cítím se úplně prázdný,“ pálil jednu bolavou větu za druhou. Co by za to jiný dal, aby se Interu vůbec mohl postavit, natož stále s nadějí na postup do osmifinále nablýskané soutěže…
Jenže slávisté vzbudili dojem, že s jejich trenérem nic není nemožné. „Chceme vyhrát,“ vyhlásil Trpišovský jasně a bez alibismu před utkáním s italským gigantem a nejlépe tím ilustroval, jak daleko a až nepřirozeně se dokázal se svým týmem za necelé dva roky dostat. Jak šli postupnými, ale mílovými kroky dál a dál. Jestli je tohle roztrpčení, tak luxusní. Parta z Edenu vzbudila až nereálná očekávání – a právě před utkáním s Interem to bylo nejmarkantnější.
Jako by měli (skoro) všichni před očima první zápas v Miláně, málokdo bral reálně v potaz, kam se mužstvo pod vedením Antonia Conteho posunulo od začátku sezony. Včetně belgického obra Romela Lukaka: těžce funící náklaďák, jemuž propíchl gumy David Hovorka, se změnil v luxusní fáro, které přejelo nešťastného Michala Frydrycha. Conteho hoši přesně věděli, co a proč chtějí hrát – a jak hodlají vyhrát. Slávisty přiměli dlouhé minuty vracet rozehrávku zas a znova k brankáři Ondřeji Kolářovi, obehrávat kraje a marně dobývat výborně postavenou hradbu. Do toho přišly tři nemilosrdné údery a mohlo jich být ještě víc.
Zároveň se opakovala dobře známá slávistická slabina – nepřesné zakončení, nízká produktivita. Demonstrovat ji nemohl snad nikdo jiný než Lukáš Masopust, jenž ve zkratce předvedl vše dobré i špatné, co náročný herní styl mužstva provází: skvěle napadáním vybojoval míč, kterým vzápětí v úniku pouze trefil brankáře soupeře. Tohle téma, logicky zjednodušeně zacílené na absenci gólového hrotového útočníka, se stereotypně vrací a zřejmě ještě vracet bude. Může to být až otravné a narušit do nezanedbatelné míry pozitivní atmosféru vyvolanou dosažením úctyhodných úspěchů. Jakkoli by to zavánělo nevděkem nebo přejedením, slušně řečeno.
Trpišovský přitom slibuje, že ze své cesty neuhne ani o píď. Snad správně, třeba tvrdohlavě. „Abyste se v tak těžkých zápasech vyrovnali soupeři, musíte být po všech stránkách komplexní. I hrotový útočník musí být komplexní. Nechceme se dočkat chvíle, kdy budeme pracovat na hráče, který bude stát vepředu, dá gól, ale zápasy ztratíme,“ vysvětlil. „Náš styl je založený na tom, že se dostanou do šance všichni. Dokud budeme úspěšní, nebudeme to měnit,“ dodal. A zároveň vyjádřil víru, že jeden ze čtveřice útočníků bude na jaře efektivní jedničkou (Stanislav Tecl?).
Příliš velká záruka tu v současné chvíli není. V každém případě tohle je zásadní otázka dalšího vývoje, kterým se Slavia (ne)bude ubírat. A jestli Trpišovský zvládne možná poslední obrovskou výzvu, což by bylo skvělé, nebo i takový fachman jako on „konečně“ narazí na svůj limit. Zatraceně vysoko postavený limit, sluší se dodat.
