Injekce i tejpy, naučil jsem se hrát přes bolest. Kauza Peters mě překvapila
Od mého posledního komentáře pro deník Sport uplynul měsíc. Tehdy jsem měl náladu pod psa. Prohrávali jsme, nedařilo se nám. Teď? Úplně jiná situace. Za tu dobu jsme odehráli třináct zápasů, jedenáct jsme jich vyhráli. Naprostá paráda! Naposledy v noci v Arizoně. Zrovna sedím v autobuse a jedeme na letiště. Všichni jsou spokojení, baví se. Když se nedařilo, bylo to úplně jiné.
Konečně jsme začali hrát náš hokej. Skvěle se rozchytal gólman Martin Jones. Velkou vzpruhou bylo, že jsme po dlouhých tripech konečně hráli většinu měsíce doma. Tam jsme silní. Mohli jsme se do toho dostat, potrénovat, neztrácet čas dlouhými přelety. Naše hra teď vypadá mnohem líp. Ze dna jsme se dostali zpátky na hranu play off, což je hrozně důležité.
Atmosféra uvnitř týmu šla nahoru, když se vyhrává, je to úplně něco jiného. Každý je uvolněný, na ledě si dovolí mnohem víc. Když se prohrává, jste v křeči. Uděláte kličku, nepovede se, dostanete gól a jste ještě níž. Teď si všichni věříme. Dokonce jsem se zrovna dozvěděl, že jsme udělali nový rekord celé NHL.
Když dostaneme maximálně dva góly, vždycky vyhrajeme. Povedlo se nám to už 44 zápasů v kuse, což je neuvěřitelné. Jen to potvrzuje velký ofenzivní potenciál mužstva. V posledním týdnu jsem bohužel musel kvůli zranění vynechat čtyři utkání. Je to k vzteku. Před tím jsem sérii pěti zápasů s gólem. V s Edmontonem jsem si hnul s kolenem, to se naštěstí rychle spravilo, pak jsem si ale udělal kotník. Ještě to není ideální, pořád je to takové na hraně. Proti Arizoně jsem sebral aspoň dvě asistence, jsem rád, že jsem pomohl k další výhře.
K mojí kariéře bohužel zranění tak nějak patří. Když mě něco chytne, vleče se to třeba celý rok. Nemám takové štěstí jako ostatní. Každý rok mám nějaké zlomené prsty, koleno nebo něco. Je to nepříjemné, ale naučil jsem se hrát přes bolest. Pod injekcemi, s tejpy. Vlastní limity si stále posouvám. Nějaké omezení mám ale skoro vždycky.
NHL je v tomhle nekompromisní. Kdo jen trochu může, hraje. Na druhou stranu musí to mít nějakou míru, musíte být týmu platný. Nemá cenu to hrotit, trenéři tohle většinou chápou. Já osobně mám s naším koučem v tomhle skvělý vztah. Důvěřuje mi, něco jsem v San Jose odehrál, patřím ke klíčovým hráčům. Když něco mám, zeptá se mě, jak na tom jsem. Když mu řeknu, že to nejde, respektuje to. Ví, že chci hrát každý zápas a co nejvíc minut.
Naprosto neuvěřitelná mi pak přijde série spoluhráče Patricka Marleaua, který už odehrál v kuse I bez jediného výpadku I přes 800 zápasů. Šílené!
Nakonec bych se ještě rád zmínil o kauze, která teď dost hýbe zámořím. Odstartoval ji vyhazov Mikea Babcocka z Toronta, kdy se na jeho adresu začali vyjadřovat různí hráči. Pak se přidali další o Billu Petersovi, který poté v Calgary rezignoval.
Všichni jsme to sledovali. Mělo jít o nějaké kopání do hráčů, řvaní, dokonce rasismus. Člověk ale přesně neví, co se tam stalo. Za sebe můžu říct, že řvaní je naprosto normální, když je tam něco víc, je to asi za hranou. Osobně jsem žádné fyzické ataky nezažil.
Mě s bráchou odmala trénoval táta, který na nás taky křičel a nakládal nám. Byl přísnej, posílilo mě to. Jen tak něco mě teď nerozhodí. Příprava na NHL to byla ideální. Vlastně to k hokeji patří.
Překvapilo mě, že se ozval jeden hráč a po něm se pak začali hlásit další. Říkal jsem si, proč to neřekli hned, ale až deset let po tom, co se ta věc stala.
NHL chce mít hokej jako čistý sport, proto třeba k otázce rasismu přistupuje opravdu nekompromisně. A je to dobře.
