Kung-fu: Legenda pokračuje. Jak Cantona připravil Rudé ďábly o titul

Říkali mu Král Eric. Jeho skutečné jméno bylo ERIC CANTONA. V kronice Manchesteru United jen stěží najdete lepšího a oblíbenějšího fotbalistu.

Eric Cantona • internetLidé ho milovali od první chvíle, co na Old Trafford přišel. Stejně dobře, jako dovedl kopat, uměl také dělat průšvihy. Nedokázal prostě udržet na uzdě svůj temperament. Po předcích v něm kolovala francouzská, italská a katalánská krev. Výbušná směs.

Dokud se dokázal soustředit na hru, patřil k oporám a navíc byl hodně »cool«. Se vztyčeným límcem a pohledem filmové hvězdy (později si na stříbrném plátně vskutku zahrál) elektrizoval tribuny. Jakmile mu ale ruply nervy, bylo zle.

Už doma, kde hrál mimo jiné za Auxerre a Marseille, fackoval spoluhráče, házel míčem po rozhodčím a nadával členům disciplinární komise. Psychoanalytik mu doporučil přestup do Anglie. Cantona poslechl a upsal se Leedsu. Po roce ho koupil manažer Rudých ďáblů Alex Ferguson.

Ani taková autorita však nepoddajný živel nezkrotila. Hříchy se to jenom hemžilo.

To, co se stalo 25. ledna 1995, ale přesahovalo všechny meze.

Dějiště: stadión Selhurst Park, Londýn. Zápas: Crystal Palace – Manchester United. V hlavní roli: Eric Cantona.

Útočník s tradiční sedmičkou na zádech vyfasoval další červenou kartu a šoural se za hřiště. Cestou se zastavil u tribuny, kde na něj jeden divák cosi pokřikoval. A vtom se to stalo: Cantona přeskakuje reklamní panel a vrhá se na fanouška ve stylu kung-fu. Než ho stačí odtáhnout, přidává ještě pár ran pěstí. Teprve pak v doprovodu brankáře Petera Schmeichela a jednoho pořadatele odchází tunelem do kabin.

Všem bylo takřka okamžitě jasné, že jde o obrovský skandál. Soud dokonce Cantonu poslal na 14 dní do vězení. Nakonec byl trest změněn na 120 hodin veřejně prospěšných prací.

Horší to bylo u Fotbalové asociace. Ta nakonec vyměřila útočníkovi Manchesteru United distanc na osm měsíců.

Cantona ale jakoby si z maléru nic moc nedělal. Na tiskové konferenci si vzal slovo a s nenapodobitelným francouzským přízvukem zafilozofoval: „Když letí rackové za rybářskou lodí, je to proto, že si myslí, že budou do moře vhozeny sardinky. Děkuji vám pěkně.“ Načež vstal a opustil sál. Konsternovaní novináři chvíli nevěděli, zda se mají smát nebo protestovat.

Nic víc se už od svérázného Francouze každopádně nedozvěděli. Teprve nedávno se Cantona, dnes pětačtyřicetiletý sportovní ředitel klubu New York Cosmos, ke své slavné aféře vrátil.

„Byla to chyba. Ale takový je život. To jsem já,“ pokrčil rameny.

Incident měl fatální následky nejen pro něj, ale i pro obhájce titulu. Oslabený Manchester United sice zrovna angažoval Andyho Cola, s jehož pomocí rozstřílel třeba Ipswich 9:0 a nová posila z Newcastlu dala pět gólů (obojí je stále platný rekord), jenže na Blackburn to nakonec nestačilo.

A na hlavní příčině se shodli všichni: Cantonův distanc. S ním by Rudí ďáblové nejspíš ligu vyhráli znovu.

Zajímavý byl také osud Matthewa Simmonse, tedy fanouška, jehož výtržník Cantona surově zkopal. Z příznivce Crystalu Palace se vyklubal chuligán, který měl sám několik škraloupů. Na Cantonu prý křičel rasistické urážky a ještě po něm něco hodil. Klub mu za vyprovokování sporu zakázal vstup na stadión na 12 měsíců a navrch požadoval pokutu 500 liber. Simmonse nakonec museli zavřít, protože u soudu fyzicky napadl žalobce.

Jindy zase zmlátil trenéra žákovského družstva, který odmítl do zápasu postavit jeho syna. Výsledek? Půlroční podmínka s odkladem na dva roky a odškodné tisíc liber.

Simmons se navíc přiznal, že i po dlouhých letech od pranice v Selhurst Parku má spoustu nepřátel: „Lidé se mi v telefonu posmívají a vyhrožují mi.“

Málem bych zapomněl na výsledek. Crystal Palace v ten lednový večer roku 1995 remizoval s Manchesterem United 1:1.

PŘÍŠTĚ: Sezóna 1995/1996 – Keeganovo nejslavnější interview