Jednou z variant může být i to, že člověk po letech trochu senilní a více na něj doléhají třeba i menší emocionální výkyvy. Ale přikláním se spíše k tomu, že letošní rok je v motoristickém světě mimořádně nesourodou směsí bolesti, frustrace a fantastického sportovního nadšení.
V podvečer sezony 2019 zcela nečekaně v dějišti Velké ceny Austrálie zemřel dlouholetý a velmi uznávaný ředitel závodů F1 Charlie Whiting. Když zemře důležitá a inspirativní postava jakéhokoli oboru, pro který je člověk zapálen, nemusí to být váš rodinný příbuzný nebo blízký přítel, ale duševní trápení a smutek je po nějakou dobu podobně intenzivní.
A jednou věcí je vyrovnat se s takovou ztrátou v soukromí, jinou pak připravit důstojné Studio F1 před začátkem přenosu velké ceny na programu Sport2.
Kontroverzní rozhodnutí sportovních komisařů Velké ceny Kanady potrestat lídra červencového závodu Sebastiana Vettela za nicotnou chybu a drobný výjezd mimo trať uvalil svět F1 do pochybností, zda je to s ním správně. Vettelovi bylo doslova odcizeno vítězství nezasvěceným rozhodnutím zpoza úřednického stolu. S ohledem na Vettelovu současnou formu a psychické rozpoložení mu to rozhodně nepomohlo.
Po Kanadě přišel závod ve Francii, který se koná čistě z politické vůle Mezinárodní automobilové federace (se sídlem ve Francii a s francouzským prezidentem) na okruhu, který je pro závody velkých cen formule 1 naprosto nevhodný. Skoro dvouhodinové muka ve stylu fotbalového zápasu, ve kterém nikdo nechce dát gól, na fanoušky uvalilo pocit sklíčenosti a deprese.
To vše po zesnutí Nikiho Laudy, jedné z největších ikon motorsportu. A najednou se člověk, který má formuli 1 v morku kostí, se ocitl na hraně pochyb, jestli to má všechno smysl.
A najednou bác! Přichází fantastické GRAND PRIX bitvy v Rakousku a Velké Británii. Hollywoodský thriller na německém Hockenheimringu a parádní nervydrásající bitva na maďarském Hungaroringu. To jsou momenty, během kterých si řeknete, že skutečně existuje nějaký vesmírný zákon o zachování energie, třeba i té emotivní. Že když je člověk na dně, a neví jak dál, pak se prostě vždycky stane nějaký zázrak. Do žil vám to vnese novou energii a hlavně naději, že život opravdu jede dál. Po delší době přicházejí obnovené pocity štěstí a znovu nastupující euforie.
To si pak člověk řekne, že svět je vlastně celkem v pořádku. Jenomže když to nejméně čeká, zasáhne smrt. Na belgickém okruhu Spa-Francorchamps za bizarně nešťastných okolností v závodě formule 2 dojde ke strašlivé havárii, po které umírá francouzský talent Anthoine Hubert a k boji o život je odsouzen americký závodník Juan Manuel Correa.
O sedm dní později na italském okruhu Monza, zvaném Chrám rychlosti, naprosto děsivě havaruje australský závodník formule 3 Alex Peroni. Lidé jsou konfrontování nepříjemným pocitem, zda je opravdu vše v pořádku, navzdory dlouholetému boji za možnost závodit, ale závodit bezpečně, po smrti Ayrtona Senny, Rolanda Ratzenbergera a Julese Bianchiho.
Přicházejí pochybnosti, zda to, co děláme, děláme dobře. Snažíme se uspořádat závody velkých cen formule 1 v Belgii a nejnověji na domácím okruhu Ferrari v Monze. Jsme přesvědčeni o tom, že „Show Must Go On“ a že i ti, které závodní vášeň připravila o život, by si přáli právě to. A tak závodíme dál a po fanatické bitvě o vítězství ve Velké ceně Belgie přichází infarktová titánská bitva, na jejímž konci je jedno z nejemotivnějších vítězství za posledních deset let.
Schizofrenický mix emocí posledních uplynulých šesti měsíců působí naprosto iracionálně. Avšak pomalu, s těžkým srdcem a protrápenou duší, to vypadá, že svět formule 1 je naprosto úchvatné místo k žití.
Související články
