Sedmiletá smlouva pro Varaďu? Podobně fungovaly anglické fotbalové kluby
Václav Varaďa podepsal sedmiletou trenérskou smlouvu v Třinci. Proč ne? Je z toho cítit koncepce, vize. I poctivost trenéra, kterého znáte. Přece jenom, nedáte smlouvu na sedm let někomu, koho neznáte. Varaďa je mladý kluk, perspektivní, zná moderní trendy, umí si vybrat hráče a napasovat je na ideální styl hry. Je pracovitý, má nápady a je v ideálním věku. To je výhoda. I hráči, kteří do takového klubu přicházejí, vědí, do čeho jdou. Každý chce mít nejvyšší cíle, ambice, chce reprezentovat. Tohle všechno pevné zázemí a stabilita klubu umožňuje.
Osobně ovšem musím říct, že příznivcem dlouhodobých smluv moc nejsem. Podívejme se, jak dopadla ta desetiletá s Vladimírem Růžičkou v Chomutově. Skončil po čtyřech letech. Druhá věc je, že Třinec stabilizovaný klub je a zřejmě stabilizovaný i zůstane. V takovém případě, kdy je klub stabilizovaný a má zajištěné finance i svou infrastrukturu a dá se říct, že může měnit hráče podle libosti, může být dlouhodobá smlouva dobrá a výhodná pro obě strany. Pro klub i pro trenéra.
V podobném modelu fungovaly anglické fotbalové kluby. Trenér tam byl i manažerem a mohl si v podstatě koupit každého hráče. A mohl tím pádem zůstat deset, patnáct let jako Ferguson nebo Wenger. Místo trenérů se prostě měnili hráči. Když klub jednu sezonu propadl, vyměnil pět šest borců a zase byl na špičkové úrovni.
Na druhou stranu jsou tady pochopitelně i nevýhody. Když máte pořád stejný tým, může se trenérova práce „okoukat“. Může se stát, že hvězdy a opory, které tým dlouho táhly, zestárnou nebo moc zdomácní. A tohle musí trenér včas poznat. Že už to nejde hrát stejně dál, že je třeba udělat obměnu, vzít nové hráče.
Z vlastních zkušeností vím, že když jste u týmu tři roky a daří se, tak trošku podléháte tomu, že už se moc spoléháte na stejné hráče a nerad se s nimi loučíte. To je nebezpečí, které může nastat po nějakém čase. Že trenér a vedení nepoznají dobu, kdy je třeba tým pozměnit, pozvat nové hráče a rozloučit se s těmi, kteří už něco dokázali. To je složité a lehce nebezpečné při dlouhé trenérské smlouvě. Pravda je, to musím přiznat, že osobně moc velké zkušenosti s dlouhými kontrakty nemám. Já byl u jednoho týmu nejdéle čtyři roky. Ve Vítkovicích. A čtvrtý rok dopadl špatně, na konci sezony se hrála baráž s Jihlavou.
Už ani v Rusku nejsou tak dlouhé smlouvy zvykem jako dřív. S nástupem moderní doby to pominulo. Ale najdou se i výjimky. V Kazani mě třeba v roce 2004 střídal Biljaletdinov a je tam už šestnáct let. To je právě příklad stabilního klubu. Kazaň v té době podepsala velkého sponzora, je to finančně dobře situovaný klub, může si kádr měnit podle libosti. Jedou tam právě jako dřív anglické fotbalové kluby a Biljaletdinov si to celé řídí.
U nás byl v samostatné soutěži podobný příklad třeba Vsetín. Mohl si koupit naše špičkové hráče, stáhnout si je i z ciziny. Nebo dřív Slavia s Vladimírem Růžičkou, kterou si v podstatě sám šéfoval nějakých čtrnáct let. Třinečtí Oceláři jsou také stabilizovaný klub. Takže tam Václav Varaďa nakonec může klidně dalších sedm let trénovat.
