Těžká porážka jako studijní materiál. Nejen pro klub a fotbal, ale i policii
KOMENTÁŘ VOJTĚCHA MANA | Jasně, Bohemians mají, hlavně po třetím gólu v nastavení, do dalšího předkola Konferenční ligy ve švédském Kalmaru, nebo Jerevanu daleko jako do obou zmíněných měst dohromady. Blesky z Bodö jim ukázaly, co je Evropa. A teď je na klokanech, aby pro ně (pokud se na Letné nestane zázrak) jedna zkušenost nestala nadlouho poslední. Učit se ale může nejen fotbalový úsek, inspirací může být spousta.
Nicméně dobře, začněme fotbalem. Zdůvodnění nelichotivého výsledku se dá najít mraky. Rozehranost soutěže, aktuální forma, zkušenosti, povrch, na něj navázaný herní systém… A především nepopiratelná norská kvalita, kombinační rychlost, na kterou zelenobílí prostě nestačili. Hotovo, šmitec.
Ono prohrát s Bodö/Glimt není žádná velká ostuda, zpoza polárního kruhu už se vraceli s nákladem na hrbu nějací borci a při pohledu na soupis domácích i mezinárodních zápasů není třeba znovu vzpomínat Pana Speciálního (Bodö tu před dvěma lety smetlo Mourinhův AS Řím 6:1), onen seznam je o hodně delší.
I z pozice outsidera (stačí se podívat na základní čísla, Bohemians outsider od začátku jsou) se dá leccos vytěžit. Jak jinak se takové zápasy naučit, než je hrát? Jak se výkonnostně přiblížit lepším soupeřům, než je zblízka (i když někdy docela z dálky), vidět na jednom hřišti a snažit se je přelstít? Jak se zbavit nervozity z důležitého zápasu, než mít důležitý zápas jako standardní, nikoli jak výjimečný?
Aktuálně nastavené myšlení v Ďolíčku to umožňuje. Pozor, nezaručuje! Nikde není dáno, že účast v evropských pohárech bude pravidelná, na to je česká liga příliš vyrovnaná a Bohemians v mnoha aspektech, především v infrastruktuře, rozhodně do širší špičky nepatří. Což ale neznamená, že by se neměli snažit. S jídlem ať roste chuť.
Lehce pesimistickým přáním před zápasem bylo „neudělat ostudu“. Jestli se to povedlo na hřišti, je lepší nechat na zodpovězení každému, kdo zápas sledoval. Jestli ale někdo zazářil, byli to fanoušci. Klobouk dolů před každým, kdo se na sever vydal. Za cestou stojí stovky individuálních příběhů, vždyť generace poslouchají evropské vzpomínky od tatínků, možná už spíš dědečků. A jaký je největší zážitek za posledních 20 let? „Nezkrachovali jsme.“ Tak teď je zas o čem vyprávět a nejde jen o domácí poděkování za úklid po zápase, spíš o atmosféru, kterou mezi sebou dokázali vytvořit a jakou oslovili své hostitele.
Na což je Norsko ideální prostředí. Seveřané mají dar na nevyhledávání a nevytváření problémů. Vstřícnost, benevolence a v mnoha případech i chladný klid lidí v klubu i městě byly obdivuhodné. To ale neznamená, že by se neuměli pořádně rozparádit. Bodö je na svůj fotbalový zázrak pořádně hrdé (taky jde o jednu z největších člověkem vytvořených atrakcí oblasti), na stadionu pořádně hlasité a klub se mu třeba před zápasem odvděčil pyroshow, ze které by české disciplinárce vzplanul zápisník. „Překvapivě“ se při ní nikomu nic nestalo.
Hosté byli slyšet celý zápas, odvděčili se děkovačkou a když byli během následného čekání v sektoru nervóznější, pořadatelé je „uplatili“ koblihami. V okamžiku vzniku tohoto textu jsou stále informace o jediném drobném incidentu, který byl nahlášen policii.
Jo, jasně, policie! I ta tam byla. Jenže vrtulníky, antony a krunýře zůstaly v garážích, skříních, popřípadě v muzeích, kam tyto postupy v ideálním světě patří. V Norsku na to šli jinak. Vstřícností, komunikací a respektem, který velmi rychle vznikl na druhé straně. Samozřejmě šlo o výjimečnou událost a skandinávský modus operandi nelze vzít a přenést do českých poměrů. Ale i tady fans (i ti hlasitější a radikálnější) mohou rozlišovat mezi rivalitou a agresí, na druhé straně mezi službou (zajištěním pořádku) a represí, autoritou a povýšenou stigmatizací z pozice síly.
Tenhle zápas byl zkrátka poučný nejen na hřišti.
