Od zrodu nápadu, a to je bratru přes rok, tvrdí Jiří Kejval – předseda ČOV, že chce veřejnou diskusi na téma znovuzařazení druhé sloky české státní hymny. Tento nápad mu nadmíru vyšel. Vzrušeně se diskutuje, i když zatím převažují negativní ohlasy, a to především na novou orchestraci. Ještě jednou, naposledy, shrnu svůj pohled sportovce – trenéra i hráče.
Jako bývalý trenér sděluji, že vyladit družstvo na důležitý mezinárodní zápas je pohříchu těžká disciplína. Osobně jsem to dělal tak, že pokud byl čas (což třeba na mistrovství světa nebyl), snažil jsem se k hráčům všechny taktické informace dostat průběžně, ale v den zápasu již ne.
Měl jsem a mám za to, že v zápasovém dnu jde vždy primárně o emocionální vyladění. Hráči přepínají do své osobní emocionální harmonie a moc informací již poslouchat nechtějí. Když k nim trenér hovoří, měl by mít minimálně sám pro sebe jasno v tom, zda chce proslovem podněcovat herní myšlení či emoce, a podle toho volit obsah, formu i slovník.
Musím říct, že jsem už při pronášení předzápasových slov cítil, zda jsou hráči emocionálně se mnou, nebo ne. Zkrátka, někdy jsem to trefil, jindy nikoli. A protože jsem trénoval i rakouský nároďák nebo tým Tirol Innsbruck, kde byli například dva Češi (jeden uměl anglicky a druhý italsky), Rumun, Australan a zbytek Rakušané – bylo to hutné sousto i jazykově. Udělal jsem bohužel zkušenost, že nejhůř se motivují Češi – jsou mnohdy očkovaní proti i zdravému idealismu, nedůvěřiví a opatrní v investování vášně nadarmo či bez záruky.
Proč to říkám? Protože k emocionálnímu vyladění hráče na zápas pomáhá jiným národnostem i jejich hymna. Ale ještě chvíli vydržte. Husité zpívali Ktož sú boží bojovníci a novozélandská ragbyová reprezentace „All Blacks“ používá předzápasový rituál „Haka“, jakýsi bojový pokřik spojený s tancem. To vše jako druh vyladění do boje. Indiánští bojovníci se do bitev zdobili bojovými barvami. Hráči, alespoň pokud mohu mluvit za ty volejbalové, si třeba nechávají na play off narůst plnovous, nebo si nabarví vlasy na stejnou barvu. Individuálně se často na zápas emocionálně ladí hudbou.
Takže: když se před zápasem rozhlédnete po šatně, vypadá to tam jako v ústředí NASA – každý na uších sluchátka a vrcholně soustředěný výraz. Na hřiště pak už tým přichází ve společném šiku a i rozcvičku provádí společně. To jsou všechno rituální záležitosti, ovšem pro emocionální vyladění družstva i jednotlivců velmi důležité. Ano, přiznejme si, dodávají si tím i odvahy. A teď se vžijte do emocí hráče, když před zápasem sjíždí půl hodiny Metallicu nebo něco ještě tvrdšího, načež vyslechne od trenéra něco ve smyslu třeba „přeci jsme nepotili rok krev nadarmo, teď to snad prodáme“, nebo ještě pikantnější slova.
Poslechněte si: Všechny 3 nové verze hymny, včetně přidané sloky
Video se připravuje ...
Pak se s manšaftem rituálně rozpumpuje, poté se celý tým rozsmečuje na síti, samozřejmě se snaží dávat mě dány co největší rány – a bác… je tu česká hymna a hráč si položí ve sladkobolném omodu otázku „kde domov můj“, ani si na ni neodpoví (odpověď je ve druhé sloce), takže se emocionálně rozteče. A ještě k tomu si připomene, že neví, kde má domov. Rozvášnění Brazilci, Srbové či Poláci na vás skočí, a než se emocionálně najdete, už vás válcují.
Já vím, hymna není pouze pro sportovce. Souhlasím. Ale kde se především hraje? Když vyhlašujeme Trenéra roku, začínáme hymnou, naproti tomu ve Zlatém slavíkovi nebo při vyhlašování Českého lva nikoli. Necháváme zaznít hymnu nejen při mezistátních zápasech, ale ve volejbalu i při každém zápasu finále play off. Česká hymna je prostě velmi silně svázána s českým sportem. Proto sportovci zvedli toto téma. Jiří Kejval aktuálně novým nastudováním hymny a podle mých informací to podobně vážně s úpravou hymny vidí i Miroslav Jansta a jeho ČUS.
Já osobně ohledně hymny dlouhodobě hecuji na stránkách Sport magazínu. Lze to snadno dohledat, konkrétně články „Proč Češi nezpívají hymnu?“ ze dne 9. ledna 2015 a „Proč Češi nezpívají hymnu II“ ze dne 1. září 2017. Přestože jsem zde uvedl některé argumenty, které by mohly zaznít z úst jiných sportovců, necítím se být ani jejich zástupcem – hovořím za sebe. Ani v nejmenším si neosobuji právo zásadně se vyjadřovat ke slovům či orchestraci státní vat o hymny. Pouze vítám a podporuji diskusi zejména k zařazení druhé sloky a snad i k její údernosti.
Zároveň přiznávám, že jsem hymnu nikdy nezpíval, ani jako hráč, ani jako trenér. A to nikoli proto, že není snadná na zazpívání, ale prostě mě „nenadzvedá“…
Související články
