Vysoká hra Zdeňka Haníka: Ronaldo, Messi, nebo systém!
Je to zábavné, jak se snažíme všichni „kluci“ - laici, experti, neexperti, při takových akcích, jako je MS ve fotbale, analyzovat a hledat nějakou univerzální pravdu, proč k věcem došlo tak či onak. Jak v hostinci U Kouřilů, kam chodívám na malou plzeň a kde náruživě fandí fotbalu, tak třeba na odborném summitu Leaders o sportovním výkonu v Chicagu.
Na akci Leaders kvůli semifinálovému utkání Anglie - Chorvatsko zkrátili oficiální program. Tam, stejně jako v mém oblíbeném hostinci, se vedou vzrušené diskuse, přičemž mnozí diskutéři jsou o svých vyslovovaných závěrech skálopevně přesvědčeni.
Já jsem si, jako už mnohokrát předtím, kladl otázku, který model hry se nejlépe osvědčil. Zda ten, který staví na systému, či ten, který se opírá o silnou osobnost?
Nejprve: jak vnímám systém? Jako organizovaný celek, tvořený ze součástek (třeba hráčů) tak, aby rozmanitost součástek byla uspořádána v soulad a aby bylo patrné, že vychází z jednoho strategického nebo ideového obecného principu. Mám za to, že jedině případ, kdy lze vycítit tento princip, nebo chceteli duch (třeba týmu), si zaslouží označení systém.
Sám lidský mozek, nejsložitější systém na světě, je stejně velkou záhadou jako hra, která nás zajímá. Známe anatomii, fyziologii, ale o 99 procentech informací, které nám mozek nepustí do vědomí, nemáme ani tušení.
I trenér fotbalového družstva, který má k dispozici dokonalé analýzy soupeřů, data o vlastních hráčích, zkušenosti, vzdělání a cit, nemá ponětí o tom, jak se bude hra v zápasech vyvíjet.
Před turnajem si sice zvolí různé strategie, ale pak už reaguje ad hoc podle vývoje šampionátu. A hru ovlivňuje tolik proměnných, že není v lidských silách je uhlídat. Trumfy drží „VYPOČITATELNÁ NÁHODA“, která hraje jak s kartou schémat a důkazů, tak i s kartou pocitu či tušení. To vše uvádím, abychom i my sami sebe brali s rezervou, ať už v pražské hospodě, či na vědecké konferenci. Můžeme maximálně tušit, nikoli vědět.
Až po tomto rozsáhlém úvodu se osmělím vyslovit první tezi, že tentokrát na fotbalovém MS měly systémy navrch a přetlačily osobnosti. I když systém „nejsystémovější“ - německá fotbalová (normálně vždy výborně seřízená) mašina selhala. Ale oni si Němci v budoucnu poradí, umí se totiž až brutálně nadosobním principům podřizovat.
Na druhé straně Messi, Ronaldo i Neymar zůstali tentokrát na smetišti dějin.
Do čtvrtfinále se dostala většina evropských týmů a do semifinále již Evropa nikoho jiného nepustila. Mám za to, že je přeci jenom představitelem civilizovanějšího fotbalu a systematičnosti oproti živelnosti třeba Afriky či Jižní Ameriky.
Nepřímo s tím souvisí názor Jaroslava Hřebíka, kterému bych v tomto směru dal za pravdu, když tvrdí, že nejlepší fotbal na světě se hraje v klubech, zahraničních ligách či v Lize mistrů, kde jsou dlouhodobě budované systémy schopny zkrotit individuality, obrousit je a paradoxně umocnit jejich kvality a ještě pozvednout jejich potenciál.
Naproti tomu národní týmy sestavené pro MS s různě se měnícími trenéry tuto moc nemají. Například Messi: v Barceloně je drahý diamant, ale tentýž hráč v nároďáku Argentiny tuto hodnotu nemá. Proč? Protože duch Barcelony je silnější, než (při vší úctě) osobnost Messiho. Ten Barcelonu ovšem povýší v onen dokonalý a účelný stroj - systém. A navíc, a nepodceňujme to, národní týmy tyto hráče neplatí - platí je kluby. A znáte to, koho chleba jíme…
A pak mi i tento šampionát potvrdil princip, který tvrdošíjně opakuji. Uvedu ho na příkladu: hodně se skloňoval duch hry Chorvatů. Souhlasím naprosto, ale jen pro tuto chvíli. Kdo zná tyto jižanské divoké a nezkrotné koně, tedy třeba i Srby, Slovince, dobře ví, že to někdy dokážou taky pěkně zabalit, když se šampionát nevyvíjí podle jejich představ.
Herní pohoda začíná souladem na hřišti, dobrou hrou a dobrými výsledky, které posléze vytvoří pocit dobré party a nezlomného ducha, čímž se pocit sounáležitosti umocní a podtrhne. Chorvaté nepřijížděli na šampionát duchovně silnější než ostatní. Sympatický týmový duch se zrodil až v průběhu MS na základě dobré hry.
Říká se, že dějiny píší osobnosti. Proč ne. Za právě skončený šampionát ovšem kontruji: dějiny psaly systémy, které dokázaly zkrotit osobnosti v zájmu ducha týmu.
