Víte, že v této rubrice občas lamentuji nad úpadkem kolektivních her. Vzhledem k tomu, co se odehrálo v posledním měsíci, by to mohlo ukazovat na určitý pozitivní posun. On tam bezesporu je, ale zatím bych nepropadal iluzi, že se jedná o posun systémový. Dnes bych se podíval na vliv osobností na systémy. V hlavních rolích budou pánové Satoranský, Trpišovský a Hadrava.
Jenom si shrňme: nedávný úspěch basketbalistů má každý v živé paměti, hrdinský výkon fotbalové Slavie na hřišti Interu Milán v Lize mistrů, postup volejbalistů ze skupiny na mistrovství Evropy, i když předloňského úspěchu v podobě 7. místa dosaženo nebylo.
A když se podívám ještě trošku zpět, jsou tu slibné výkony českých házenkářů, v oblasti mládeže titul volejbalových mistrů Evropy do 17 let, poté opakovaně medailové zisky volejbalových mládežníků z dalších evropských šampionátů a v neposlední řadě titul mistra světa florbalových juniorů. Takže určitá naděje v lepší zítřek kolektivních her tu každopádně svítá.
Napřed malá nutná odbočka. Co je to vlastně systém? Organizovaný celek, tvořený z částí tak, aby jejich rozmanitost byla uspořádána v souladu a jednotě a vycházela z jednoho všeobecného principu.
Příliš složité?
Tak do sportovní mluvy přeloženo: jedině stav, kdy lze vycítit při rozmanitosti osobností hráčů jednotný duch, vnímám jako herní systém. Je třeba pokorně přiznat, že jediný dokonalý systém je příroda (nebo Bůh, jak chcete). Prostě na to, že se na jaře stromy zazelenají a na podzim listí opadá, je zatím dost spoleh. Člověku se už tak dokonalé systémy stavět nedaří, a proto buduje systémy nedokonalé.
Když se v týmové hře podaří postavit, byť nedokonalý, ale nějaký čas fungující systém, tak je to vzácný dar, věřte mi. Takové systémy svítí z hry českého basketbalového nároďáku a fotbalové Slavie. Každý sportovní systém má svého stvořitele (když už jsem zahrál na tu transcendentní notu).
Bývá to zpravidla trenér. Osobně se domnívám, že to je případ Slavie a trenéra Jindřicha Trpišovského, i když z mnoha důvěryhodných zdrojů slýchávám, že je tu i obrovský vklad sportovního ředitele Jana Nezmara.
Pak je tu menšinový případ, kdy stvořitelem systému je silná hráčská individualita, která má svoje vidění hry, hráčské kvality a silnou osobnostní auru, a proto družstvo „zamoří“ oním jednotným duchem. Samozřejmě mám v kontextu tohoto článku na mysli Tomáše Satoranského .
Víte, z mojí trenérské zkušenosti mi vyplynula jedna letitá teorie. Manšaft je takový, jací jsou jeho klíčoví hráči. A teď nemyslím jen výkonnostně, ale lidským formátem, postoji, hodnotovým systémem. Tedy nejen, jak hraje (to samozřejmě přednostně), ale jak se chová ve všech sférách života družstva, jak silně spojuje hráče v celek, kolik osobní zodpovědnosti je ochoten na sebe za družstvo vzít. Čili jaký má vliv na zmíněného jednotného ducha.
A to byl letos ten klíčový rozdíl mezi basketbalovým a volejbalovým nároďákem. Volejbalisté nehráli špatně, v družstvu bylo několik nových tváří. Ale onu osobnost nemáme, a bohužel ji nemáme již delší čas.
A přitom Jan Hadrava hrál opravdu úžasně a táhl tým hrdinně v nejtěžších chvílích. Ovšem rozměr Satoranského zatím nemá. Poctivé je taky říct, že Satoranský je rozehrávač a Hadrava koncový hráč – snajpr, což je rozdíl v možnosti ovlivňovat ducha hry.
Už jsem to konstatoval minulý týden – mistrovství světa v basketu bylo především o Satoranském, ať si říká, kdo chce, co chce. On sám je vlastně tím panem Systémem, v lidské podobě. Proto ještě jednou, klobouk dolů.
Ale abych se příliš nenechal unést, trumfy drží tak jako tak paní Náhoda a my se jí ve sportu jen občas pokusíme ukrást nadvládu. To uvádím proto, abychom i my sami sebe brali s rezervou, ať už hodnotíme dnotíme v pražské hospodě, na odborné odborkovém konferenci či při takovém článku, jako je tento.
Ve sportu můžeme maximálně tušit, nikoli vědět.
Nové vydání magazínu Coach najdete v úterním deníku Sport
Související články
