Když se při různých politických debatách o sportu tasí kolty, zpravidla v nich o sport vůbec nejde. A o co tedy? No o peníze, případně o legislativu. Mám neblahé tušení, že na sport z té výšky prostě nedohlédnou. Tak jim nic jiného nezbývá, a vlastně se nemohu divit. Nemám teď na mysli sportovní svazy, na ty se bude nadávat vždycky, a někdy opravdu neprávem. Mluvím o tom, čemu se říká „stát“.
Nebojte, otřu se o stát jenom krátce, ostatně nářky nemají smysl. Stát v oblasti sportu je zatím spíš NIKDO. Ministři školství padali v minulosti jak v divokém westernu, takže jakákoli snaha o něco soustavnějšího končila v koši na Karmelitské. Každý nový ministr jen měřil čas, dokdy vydrží, a na nějaký odborný rozvoj neměl často ani pomyšlení. Teď budeme mít Agenturu, nechme se překvapit.
Zavítal jsem minulý týden do Rakouska, které bylo 10 let mou druhou vlastí. Mluvil jsem v Innsbrucku s několika kompetentními lidmi. Netvrdím, že jejich systém řízení sportu je dokonalý, ale systém to je.
Stát, ať už ho reprezentuje kdokoli, má v oblasti sportu nějakou ideovou linku a tomu odpovídající strukturu řízení. Už se v českém sportu točím dost dlouho, abych mohl zodpovědně říct, že český sport ji nemá. Abych byl přesný, v oblasti ekonomiky a legislativy stát koncepci má. Například umí zkontrolovat, zda dotace byly vynakládány podle metodických pokynů. Ale jestli jsou správně využity ve prospěch růstu odborné kvality, k čemuž jsou mimo jiné určeny, to nezajímá nikoho.
Zesnulý trenér Luděk Bukač, který to mimochodem měl v hlavě věru v pořádku, i když trochu trápil stávající establishment, to hlásal dostatečně hlasitě. „Odbornost v Čechách dostává na frak,“ tvrdil.
Připojuji se k němu, mohu si klidně dovolit kritizovat, poněvadž jen nekecám, ale také činím. Nejsem sám, je nás pár, kteří přikládáme pod kotel českého odborného know-how i tam, kde za to nejsme placeni. Teď mám na mysli v první řadě měsíčník COACH.
Práce na něm je vedle osobní seberealizace (to je korektní obní koká přiznat) především stavovská čest, která nás žene dál. Říkám to vše u příležitosti završení 4. roku existence měsíčníku.
Minulý týden vyšlo závěrečné číslo ročníku 2019 a v lednu pokračujeme. Možná to nevíte, ale aby trenérský měsíčník mohl vycházet, je k tomu potřeba slušný ranec peněz. Peněz zainteresovaných sportovních svazů (basketbal, baseball, zů volejbal, florbal, hokej, hokejbal, plavecké sporty, softball, squash a stolní tenis), peněz Českého olympijského výboru i deníku Sport.
A ještě něco je k tomu potřeba – lidské energie!
Už čtyři roky to děláme v podstatě v pěti lidech. To skutečně nebyl náš prvotní cíl, udělat si z práce na COACHi osobní dostihy, ale sportovní odborné prostředí zatím přirozeně nevygenerovalo tím další pomocníky, kteří by byli ochotni přidat se.
Vlastně to nemohu říct s jistotou. Jestli jsme vás přehlédli, tak o sobě rychle dejte vědět! Nevyděláte na tom, budete muset ukrást díl svého soukromého času, ale třeba vám to bude dávat smysl, jako nám – to zas není v životě tak málo.
Mohlo by vás to hřát stejně jako Michala Ježdíka, Michala Bardu, Jiřího Nikodýma, Petra Schimona nebo mě. Všech pět jmenovaných totiž nepřetržitě sprintuje, poněvadž termíny hoří, pracuje se neustále na dvou číslech najednou, a přitom práce na trenérském měsíčníku ani jednoho z nás neživí.
A teď ten můstek ke státu. Děláme to rádi, ale vlastně plníme úlohu někoho jiného. Koho? Upřímně řečeno, po rozpadu centrálně řízené tělovýchovy ani nevím. Víte, ona je v tom skrytá past. Každý sportovní svaz je ze svých stanov zodpovědný za rozvoj všech forem svého sportu, vzdělávání trenérů a státní vzdělá reprezentaci. A taky to ve svém sportu činí.
Ale kdo se postará o komplexní odbornost napříč sporty? O mezinárodní přenos informací? Kdo přeloží a vydá nadsvazové publikace, ho které nemají dostatečnou tržní hodnotu, aby se snadno prodávaly, ale z hlediska rozvoje jsou naprosto potřebné? Kdo uspořádá mezinárodní odborné konference? Kdo bude hájit prestiž trenérského cechu napříč sporty? Kdo přiveze napří do Česka zahraniční odborníky, kteří mají co říct odborné elitě tohoto národa, která přesahuje jeden národ, jeden sport, jeden svaz?
Zatím je to ta varietní skupina pod křídly ČOV, která připravuje mimo jiné měsíčník Coach. Přidáte se? A Milane Hniličko , vkládají se do tebe se vznikem Agentury pro sport od roku 2020 velké naděje. Zařadíš růst odbornosti do svých úvah o rozvoji sportu?
Témata:
vysoká hra, Zdeněk Haník, Coach, Česko, sport, Rakousko, Český olympijský výbor, Milan Hnilička, Western, Luděk Bukač, Michal Barda, Michal Ježdík, Sport na Heureka.cz
Související články
