BLOG: Kdo umí, ten umí
ROBERT NEUMANN - Jistě nejsem sám, koho v Kodani uchvátil Pavel Horváth, ostatně jakožto výkon celé Plzně. Ovšem lídr Viktorie ještě o něco vyčníval. Bylo parádní sledovat, jak v šestatřiceti letech, s lehkostí a samozřejmostí, dělá z Dánů „pitomce“.
Severská média si z něj po utkání utahovala, prý vyhlíží, jako by chodil dvakrát týdně do McDonaldu a nazvala jej tlustší verzí legendárního Gheorgheho Hagiho. Jenže tenhle Hagi strčil celou Kodaň do kapsy.
Mám pro Horvátha slabost. Nejen proto, že je to můj bývalý spoluhráč a kamarád, nýbrž i pro jeho fotbalový kumšt. Vždy mě pobaví, něčím nadchne.
Padesátimetrový pas na sprintujícího Martina Filla, který o pár vteřin později vstřelil nádherný třetí gól, byl přece famózní.
To, že je Plzeň českou jedničkou a má nakročeno do Ligy mistrů, je z velké části práce kapitána Viktorie.
V jeho případě to ale není jen o ofenzivě. Každý vidí jeho geniální přihrávky, pasy, standardní situace. Jenže už málokdo si všimne jeho precizní práce v obraně. Kolik jen podstoupí hlavičkových soubojů, a úspěšných!
Na stará kolena jezdí po zadku, skluzuje… Spousta, i expertů, tvrdí, že nemá rychlost, výbušnost.
Ano, na sto metrů by s většinou prvoligových hráčů dostal na frak, jenže kolik stometrových sprintů v zápase hráči podstoupí? Správně, ani jediný. Na krátkou vzdálenost nemá Horváth problém, všechno navíc bohatě kompenzuje rychlostí myšlení.
V momentě, kdy na něj míří balon, zná několik řešení. A tomu je sakra těžké čelit. Dánové by mohli vyprávět.
Hodně se teď mluví o tom, že by jej měl kouč Michal Bílek povolat do reprezentace. Podle mě by mu reprezentační trenky určitě slušely. V rozladěném orchestru bez vnitřního ducha by mu však bylo nejspíš smutno...
