Deník fotoreportérky, den čtvrtý: Největší radost? Když někdo pláče štěstím
Tak dneska nebudu filosofovat a půjdu brzy spát. Dostala jsem se kupodivu domů kolem půl deváté, zašla na večeři a teď se můžu věnovat fotkám a psaní. Jak už jsem psala, chci jít fakt brzy - to znamená kolem půlnoci, takže se nesmím moc rozepisovat. (úsměv)
Mám pocit, že nejvíc času na OH klasicky trávím v autobusech. To jen furt přejíždím odněkud někam a pak zase zpátky. Dneska ráno to bylo kruté. Budík 5:45, takže takové 4 hodinky spánku.
Mně to po ránu (teda vlastně vždycky) všechno tak strašně trvá, takže jsem ani pořádně nestihla dosnídat a už jsme museli mazat na autobus do MPC. Dokonce tak rychle, že jsem druhou housku dojídala za chůze. Jenže ejhle. Jeli jsme o 5 minut později, než byl původní plán, takže se stalo to, co nemělo. Ujel nám bus z MPC do areálu pro veslaře.
To byl zase pech, co fakt naštve. Narušilo to všechno. Než jsem potom už v samotné areálu skifařů vystála frontu na rtg prohlídku a stačila doběhnout na fotopozice, Ondra Synek právě projížděl cílem...
Štěstí je to, že to bylo jen čtvrtfinále a snad budu mít ještě dva pokusy to napravit.
Poštípali mě tam komáři, tak jsem se raději přesunula dál. I když jednu pozitivní příhodu jsem tam měla.
V tom samém spěchu jsem si při prohlídce zapomněla uklidit takovou malou 360ti stupňovou kamerku a nechala jí v té krabici, co projíždí rentgenem. Pak jsem vzala bágl, foťák, telefon a utíkala fotit.
A představte si, že mě paní doběhla a přinesla mi ji. Takže mazec. Já byla v takovém spěchu, že jsem ji ani dostatečně nepoděkovala. Pak jsem ji hledala, ale zapamatovala jsem si jen to, že měla tmavé vlasy....no a to tady má docela hodně lidí. Tak to píšu sem a třeba si to přečte. (úsměv)
STRAŠNĚ MOC VÁM DĚKUJI!
V Olympic parku válčily naše tenistky, ale já dala přednost černému koni dnešního dne. Od vody k vodě, tentokrát na Víťu Gebase na vodu divokou. Takové focení mě baví, to jo, ale že by to tady bylo zrovna fotogenické, to se říct nedá. Zlatý kanál v Tróji. (úsměv)
Celkově musím říct, že tady šetří s olympijskými symboly. Každý by chtěl mít na fotce kruhy, ale na spoustě sportovištích toho skoro nelze docílit. Zhruba tak 20 minut před závodem jsme s kolegou z ČTK dorazili na fotopozice a ejhle, ta nejlepší byla narvaná k prasknutí, tak jsem se vsunula na zem ze strany a i podle slov rozhodčích to bylo okay. Jenže asi tak 3 minuty před závodem přiběhl photomanager tohoto sportoviště a všechny co jsme přečuhovali poslal pryč....
Paráda! A tak jsem tam hledala nějaké místo, kde bych alespoň něco cvakla. Takhle to funguje při prvním kole. Na druhé kolo se 99% fotografů přesune už s předstihem na pozice v prostoru cíle, abychom měli radosti, smutky a prostě všechny emoce na konci závodu. A dneska? Emoce byly naprosto úchvatné. Řeknu Vám, byla jsem normálně dojatá.. Našeho sympaťáka Víťu Gebase nakonec porazil o 13 setin sekundy Japonec Haneda.
Smůla, co! Strašná a fakt mě to mrzí. Zároveň ale nepopsatelné štěstí.... Japonec se radoval tak krásně, až mě to málem rozplakalo. Rozhodně ale ne tak, jako jeho. Nejvíc podle mě člověka potěší, když vidí někoho plakat štěstím. A to jsem já dneska viděla.
Nejprve jsem se lekla co se děje, ale pak mi to došlo. Tohle je prostě skutečná a nefalšovaná radost z toho, když se někomu splní sen a to, co si strašně přeje. Takže tohle je pro mě Photo of the day a tahle prima parta vodáku, Parta of the day. (úsměv)
Ps: Man of the day je pro mě náš šermíř Jiří Beran, kterého bohužel neznám, ale chtěla bych. Neskutečným gestem Fair play uznal, že zasáhl místo soupeře sebe.
Mám dojem, že to je přesně to, o co tady jde...
