PŘÍMO Z DAUHÁ | Ještě vloni byla bez trenéra, na mistrovství světa odjela jako amatérská běžkyně. A po půlnočním maratonu v extrémních podmínkách šampionátu v Dauhá odjíždí Marcela Joglová jako dvacátá nejlepší na světě. Po závodě, který prověřil vůli závodnic až na dřeň. „Jsem opravdu ráda, že jsem to doběhla. Mrzelo by mě vzdát v posledním kole,“ řekla Joglová, která doběhla v čase 2:52:22 hodiny.
Do velkého bílého stanu mířily lehátka a vozíky s běžkyněmi strnulými vyčerpáním. Marcela Joglová v cíli maratonu na promenádě Al Corniche svítila štěstím, euforií a energií. Reprezentační šéftrenér Jan Netscher se jí poklonil a řekl: „Kloubok dolů!“
Co jste říkala na takovou gratulaci a vůbec povzbuzování krajanů na trati?
„To mě hrozně potěšilo. Bylo to příjemné a přišlo mi, že každým kolem to bylo intenzivnější a intenzivnější. Dokonce jednoho hlasu jsem si vždycky lekla, říkala jsem si: To musíš! Ale bylo to nakopávací, nemyslím to negativně, dobrý to bylo. Jsem ráda, že jsem je tam měla.“
Jak moc si ceníte, že jste závod v extrémním teplu a hlavně vlhku, na rozdíl od osmadvaceti soupeřek, dokončila?
„Jsem šťastná. Jsem opravdu moc ráda, že jsem to doběhla, to by hlavně můj cíl. Samozřejmě, že jsem chtěla co nejlepší čas, ale v těchhle podmínkách jsem nevěřila, že to bude na osobák. Chtěla jsem se posunout, to se mi povedlo, tak jsem šťastná.“
Všímala jste si sanitek, které už po několika desítkách minut závodu začaly vozit běžkyně do blízkého lékařského stanu?
„Vnímala jsem to od začátku, protože mám pocit, že hned na prvním okruhu jedna upadla. Docela mě mrzelo, že jsem viděla, že se ani nějak nemají k tomu, aby rychle běžely. Bylo to takové langsam, že jsem si říkala, že bych asi ani nechtěla zkolabovat…“ (úsměv)
Útočí takové věci na psychiku?
„Spíš mi je líto těch holek, doufám, že budou v pohodě.“
Pomáhalo vám vědomí, že vy jste pořád ještě na trati?
„To mi možná pomáhalo. Je to jeden z faktorů, co mi dodával energii, abych to nevzdala.“
Co jste vlastně na trati zažívala?
"Bylo to něco úplně jiného, možná to se závodem takové úrovně ani nemělo moc společného. Ze začátku se běželo pohromadě, běžely opatrně, já si říkala, že jsem to možná i přestřelila. Nicméně byla to jediná možnost to s nimi zkusit a věřit, že to s nimi udržím. Tak jsem to zkusila a asi to vyšlo, i když bych samozřejmě ráda lepší čas.“
Co nejhoršího vás v závodě potkalo?
„První kolo bylo možná nejtěžší. I když… Když si vzpomenu na poslední tři kilometry, tak mi přišly nejdelší v životě… Ale co se týká tepla, tak bylo nejhorší asi první kolo, než jsem si zvykla, co mě asi bude čekat dalších šest kol. Pak jsem si najela, že mi vyhovuje suchý ručník, už jsem věděla, co dělat a co mi nejvíc pomáhá.“
Závodnice používaly různé finty, dávaly si do čepice led, polévaly se vodou. Co vyhovovalo vám?
'„Nabízeli mi i led, ale přišlo mi lepší mít ten suchý ručník. Zchladila jsem se studenou vodou, tu už jsem na sebe konci lila, bylo mi to jedno, a pak jsem se utřela úplně do sucha a byla jsem vyvětraná. Pak mi stačil i ten vlhký ručník, abych se osvěžila.“
Měla jste na trati nějakou krizi?
„Myslím, že celý závod byl o tom hlavou to udržet. Krizovka byla ke konci, začaly mě chytat křeče a hodně jsem zpomalila. Ale viděla jsem, že i za mnou měly problém, takže cílem bylo to dotáhnout. To by mě hrozně mrzelo, v posledním kole to vzdát.“
Už se těším do vany
Řekla jste si v cíli: Hlavně, že jsme přežily?
„Já bych řekla, že jo. Bylo to specifické, nejvíc lidí bylo ve středu. Na okraji mi přišlo, že ti, co měli pomáhat, tak pomalu spali. Celý závod byl zajímavý, specifický…“
Už jenom tím, že na startu přišli místní šejkové v čele se samotným emírem..
„Všimla jsem si jich na startu. Tím, že je neznám osobně, byla jsem v tom závodě, připravená na startu, že tam chci odevzdat pořádný výkon, tolik jsem je nevnímala. Všimla jsem si jich, ale nic to se mnou nedělalo.“
Co jste říkala ohňostroji, který se na oslavu začátku šampionátu na obloze rozzářil jen půlhodiny před startem maratonu?
„Zrovna jsem se rozklusávala a říkala jsem si, že to pěkně vypadalo, ale ten dým byl navíc do toho vedra spíš nepříjemný…“
Kolem trati moc lidí nebylo, ale ti přítomní se snažili fandit, ne?
„Všechny hlasy jsem slyšela, i mě vždycky pobavili, jak se cizinci snažili říkat moje jméno. Jak? To já si teď už nevybavím, ale vím, že mě to pobavilo, že jsem i našla sílu se nad tím pousmát.“
Věděla jste, že útočíte na nejlepší dvacítku?
„Měla jsem pocit, že jsem mezi dvacítkou a třicítkou. Ale pak jsme zaslechla, že přede mnou je devatenáctá, ale bála jsem se tomu věřit, tak jsem počkala, To dvacáté místo… Víme, kolik holek odpadlo. Nicméně, že jsem ve dvacítce, mám radost. Posunula jsem se, zvládla jsem to…“
Jak jste obecně zvládla dlouhý den, na jehož konci jste byla v cíli maratonu před třetí hodinou ráno?
„Já měla různé plány, ale pořád se něco dělo. Měla jsme tu rodinu, známé, přítele, řešili jsme lahve. Bylo pořád co dělat, že jsem ani neměla čas o tom přemýšlet. Prostě jsem šla, zkusila to a takhle to dopadlo.“
Jak si odpočinete?
„Teď musím za rodinou a za známými, protože letí pryč. A asi se chci naložit do vany, dát si dobrou snídani. A pak se chci podívat na stadion, abych možná konečně zažila atmosféru, kde bude světová špička. Na to se těším hodně.“
