Strměji to už z vrcholu dolů asi nejde. Při pokusu o nový národní rekord pod tyčkařem Michalem Balnerem v sobotu v Doněcku praskla tyč a krvavě mu poranila levou ruku. Po adrenalinovém dobrodružství v ukrajinské nemocnici a se čtrnácti stehy se ale reprezentant stále nevzdává, že se stihne uzdravit do březnového ME v Paříži.
V zakouřené ordinaci a s gumovým obinadlem místo anestezie skončil tyčkař Michal Balner po nepříjemné nehodě na mítinku v Doněcku. Včera po návratu domů absolvoval sérii vyšetření a doufá, že pro něj sezona ještě neskončila.
Jak se mohla tyčka zlomit?
„Byli tam Američani, Brazilci a všichni říkali, že s něčím takovým se nikdy nesetkali. Tyč se většinou zlomí na tři kusy. Tahle se ale zlomila na dva a vibrovala mi v ruce. Už měla něco za sebou, skákal na ní ještě Robert Změlík. Nezáleží, jak je stará, ale jak je používaná.“
Jak se o vás na Ukrajině postarali?
„Díky Sergejovi Bubkovi (světovém rekordmanovi a pořadateli mítinku – pozn. red.), který urgoval, aby se o mě staral fakt dobrý doktor, na mě nechali duši. My máme ale proti nim zlaté podmínky. Tam to vypadalo jako ve vojenské nemocnici před padesáti lety. Když jsem to po návratu vyprávěl doktorovi u nás v nemocnici, řekl: Já to ani slyšet nechci...“
Co se v ukrajinské nemocnici dělo?
„To se ani nedá popsat. Bylo tam zakouřeno a ležel tam taky popelník s cigáry. Doktor mi koukl na ruku a říká: Ajajaj! To mě moc neuklidnilo... Ale zjistil, že šlachy a nervy jsou v pořádku. Pak nemohli přečíst moje údaje, protože to nebylo v azbuce. Potom jsme se odebrali před nemocnici, kde seděla babička, které doktor nadiktoval, co potřebuje. Nafasoval jehly a věci k šití. Říkal, že kdybych byl Ukrajinec, musel bych si pro to zajít sám. Pak jsem ležel na stole a on říká: U vás se dává anestezie, to my tu nemáme.“
Co tedy dělal?
„Stáhl mi ruku gumou, deset minut počkal, až tam nebude žádná krev, a začal šít. Já jsem se na to nedíval, přikryl mi hlavu plachtou. Ptal se, jestli je mi dobře, a jak se řekne krasivije děvušky. Když byl hotový, řekl, že ho ještě něco napadlo a z budky přinesl injekční stříkačku a antibiotika. Byl to zážitek, jaký budu vyprávět svým dětem...“
V jakém stavu je zraněná ruka teď?
„Lítám po doktorech, za týden mi vytáhnou stehy. Uvidí se, jak se to vnitřně zahojí. Momentálně mi vyndali dreny, takže bolest je na špičce. Ale zas tak špatně mi to na Ukrajině nesešili. Snad se to bude rychle uzdravovat. Paříž je samozřejmě v ohrožení, ale rozhodně ji nevylučuju.“
Pomáhají vám aspoň vzpomínky na jinak povedený závod? V Doněcku jste se zlepšil na 570 centimetrů a pokoušel se o národní rekord 582 centimetrů...
„Já jsem věděl, že těch 582 v ten den skočím. Po šesti hodinách závodu už jsem neměl tolik energie, takže jsem dvakrát podběhl. Ale pak jsem si řekl: Do posledního skoku dáš všechno a skočíš to! Jenže, když jsme zabral, tyčka řekla: Hele, hochu, ještě si počkáš... Když to vracím zpátky, vyměnil bych český rekord za tu zdravou ruku.“
Související články
