Šebrle vyhrál prase: Neuběhl bych už ani metr

Omotával stuhu kolem medaile a pečlivě ukládal do krabičky bronzový kousek, který mu na krk pověsil jeho dlouholetý soupeř Tomáš Dvořák. „Roman je bijec,“ chválil reprezentační šéftrenér.

Šestatřicetiletý Šebrle se na závěrečném kilometru, který rozhodoval o tom, zda získá osmnáctou velkou medaili, vydal ze všech sil. Pohlídal si Nizozemce Sintnicolaase, který se pak chytal za hlavu. S o 13 let starším Šebrlem prohrál o tři body. „Je to zázrak!“ říkal Šebrle.

Obhájil jste bronz, ale musel jste o něj hodně bojovat. Jaký byl závěrečný kilometr?
„Posledních čtyři sta metrů strašně bolelo, už bych neuběhl ani metr. Ani metr! Nevěřil jsem, že to vybojuju. Ale měl jsem s trenérem sázku o prase, že nepoběžím čas pod 2:43. Naštval mě. Takže jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Mám prase a medaili. Na konci čtvrtého kola jsem věděl, že musím ten rozdíl udržet, i kdybych měl zdechnout. Umřel jsem víc než na jakékoli čtvrtce. Celý druhý den sedmiboje jsem si nadával, že jsem neskočil ve výšce 209, měl bych to klidnější.“

Věděl jste v cíli, že Vám budete mít bronz? Rozhodovaly setiny.
„Tušil jsem to. Věděl jsem, že to bude úplně na knap. Ještě jsem do cíle skočil. Nemohl jsem pak dlouho vstát. Myslel jsem, že mi vylezou svaly z kůže, posledních sto metrů bylo na doraz. Ten kilák už byl čistá vůle. A já jsem rád, že ji mám celou kariéru.“

Váš výkon 6178 bodů je světovým rekordem veteránů.
„Na to se nehraje, je to jen taková zajímavost. Pro mě je tenhle výkon hlavně velkým příslibem pro venkovní sezonu. Mlaďoši tam budou silnější, ale mám dobrý oštěp. A s běhy, které jsem předvedl tady, by to zase mohlo být zajímavé. Pokud zůstanu zdravý.“

Na co si tedy budete věřit?
(směje se.) „Hala není o moc horší než v roce 2007.“ (Šebrle se tehdy stal mistrem světa.)

Dokázal jste si po protrápených letech, že ještě nepatříte do starého železa?
„Doufám. Je to docela kvalitní výkon. Snad jsem to dokázal nejenom sobě, ale i pochybovačům.“

Dobírali si vás soupeři? Jste mezi nimi suverénně nejstarší.
„Ne, kluci ke mně mají respekt. Já to z nich cítím na každým kroku, nikdo si nic nedovolí, spíš naopak. Nejsou jak ti blbci z naší skupiny. Ale to myslím v dobrém. Skupina je od toho, aby v ní byla sranda a všichni si v ní byli rovní. Tady to ale funguje jinak. A hlavně: Soupeři se mě bojí.“ Roman Šebrle po doběhu závodu na 1 000 metrů • ČTK

Připadáte si někdy jako atletický děda, jak slýcháte?
„Ne. S klukama držím krok i na tréninku a oni si dělají legraci. Jako děda si nepřipadám, což mě trochu žene dopředu. Mám pořád hlavu mladého kluka.“

Bronz jste získal 12 let poté, co jste v Maebaši dobyl první medaili. To je dlouhá doba.
„Jsem rád, že jsem se důstojně rozloučil s halovým mistrovstvím Evropy, odešel jsem z něj na vrcholu. Ještě to tak předvést na olympiádě v Londýně a budu spokojenej. (směje se.) Jsem na vrcholu dlouho a pořád se na něm zuby nehty držím. Užil jsem si to. Člověk nikdy neví, jestli daná medaile bude poslední, nebo ne. Teď se mi zdá, že tahle je nejvíc vydřená, ale ony takové byly všechny. Byla to jedna velká dřina za druhou.“

Nicméně právě od předchozího halového bronzu jste se docela trápil. Co je teď jinak?
„Pomohlo mi i to, že jsem musel jít před mistrovstvím dva sedmiboje, rozzávodil jsem se. Povedla se mi poslední příprava. Dal jsem na svůj názor a jel jsem na celý leden do tepla do Afriky. Svaly se tam rozvíjejí jinak. Zůstal jsem zdravý. Letos jsem trochu zvolnil, trénoval jsem dvoufázově jednou, dvakrát týdně. Na trénink jsem se koncentroval jen na soustředěních. Když mám volno, tak úplné. Budu v tom pokračovat. Proto si myslím, že tělo může zvládnout i větší konkurenci venku. A taky jsem si uvědomil, že vše dobré, co přijde, je už jen bonus. Když si člověk vezme, co za kariéru vyhrál, je to neuvěřitelný. Stačilo jen trochu a zlaté medaile by nebyly. A to mi teď dochází.“

Takže bronz zřejmě hodně oslavíte? Pojedete na party do Disneylandu?
„Tam nesmím chybět. Disneyland bude můj!“