Martin Hašek
Premium
17. listopadu 2018 • 12:53

Veselý a Ogrodníková: on ji trénuje a jsou partneři. Prozradili, jak to zvládají

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Takový pár se jen tak nevidí, to musíte uznat. Oštěpaři Nikola Ogrodníková a Vítězslav Veselý jsou spolu, každý si ale žije svůj vlastní závodnický příběh. Veselý je světový šampion, olympijský medailista i mistr Evropy. Ogrodníková je díky stříbru z letošního ME v Berlíně čerstvá vítězka ankety Atlet roku. Ale je tu ještě jeden rozměr. Veselý svou milou také vede jako trenér. „Postupně nacházíme cestu, jak si vzájemně vyjít vstříc,“ říká Veselý s úsměvem.



Jako by nestačila klasická kolize mužského a ženského pohledu na věc. Nikola Ogrodníková s Vítězslavem Veselým musí srovnat ještě dvě závodnická ega a vždy citlivý vztah mezi trenérem a atletem. Ale jde jim to skvěle. Při vyhlášení Atleta roku byli jako královský pár. Veselý své dívce pomáhal už v posledních dvou sezonách, v té příští bude jako její kouč spolu s Rudolfem Černým uvedený černý na bílém.

Nikola se chystá na trénink...
Nikola se chystá na trénink...

Partneři, závodníci, trenér a svěřenka… Vysvětlete, jak zvládáte žít tolik rolí najednou?
Ogrodníková: „Chceš začít? Ty nevíš, co máš říct, viď? (úsměv) Ono je to těžké… Bavili jsme se o tom s Markét Nausch, jejíž manžel je taky trenér. Že je složité emoce nějak kočírovat k tomu jednomu. Když je to partner, člověk to nějakým způsobem prožívá i za něj a štve ho to. Ale pak zjistí, že to tolik prožívat nemůže, protože se musí soustředit i na sebe.“
Veselý: „Určitě je to tak, jsou to dvě roviny. Jako závodník se potřebujete soustředit na sebe, ale jako partner, který ještě ke všemu kecá do tréninku, to prožíváte. Pro mě to byl velký problém, hlavně když se mi nedařilo. Prostě něco nového. Myslím, že se to ale lepší. A tu cestu nacházíme oba. Hlavně v respektování světa toho druhého.“

Vítězslav Veselý
Narozen:
27. února 1983 (35 let)
Největší úspěchy: mistr světa (2013), 3. na OH (2012), mistr Evropy (2012), 2. na ME (2014, 2016), vítěz Diamantové ligy (2012, 2013)

Letos jste ale zase poprvé závodil po odchodu ze skupiny Jana Železného a trénoval sám sebe…
Veselý: „Právě. Další novota do života. Byla to moje první sezona, kdy jsem se rozhodl, že to zkusím sám. Do toho se přidalo to, že jsme nakonec s Nikolou trénovali spolu více, než se předpokládalo. Myslím, že to oběma prospělo. I když já jsem tu sezonu měl trochu protrápenější kvůli patáliím s meniskem a angíně v nepravý čas. Postupně se s tím sžíváme.“
Ogrodníková: „Není to sranda…“
Veselý: „Postupně nacházíme cestu, jak si vzájemně vyjít vstříc, abychom oba mohli fungovat tak, jak chceme. Není to ani tak vztah závodník – trenér. Spíš jsme pořád dva závodníci a je tam trenérský přesah. Tak se v tom učíme fungovat, uvidíme, jak to půjde dál.“

Nikolo, v čem to není sranda?
Ogrodníková: „Když spolu dva lidi žijí, jsou partneři a ještě dělají stejný sport a stejnou disciplínu, jeden samozřejmě podporuje toho druhého. Když se jednomu nedaří, je těžké kočírovat emoce, protože to prožívá i za něj. Chtěl by, aby se tomu druhému taky dařilo, aby zdravotní problémy nebyly. Je to furt hledání cesty, aby se z toho člověk nezbláznil… Ještě když jsme takhle pořád spolu doma i na tréninku, je to pro nás pro oba emotivnější. Prostě vždycky chceme uspět, je těžké se sžívat s neúspěchy.“
Veselý: „Právě, trávíme spolu hodně času, a někdy člověk potřebuje mít svůj prostor. Spousta párů by byla asi ráda, kdyby spolu mohly trávit mnohem víc času. My jsme spolu non stop. Ten vlastní prostor je aspoň pro mě hodně důležitý. A pak máme tendenci do toho jeden druhému kecat.“
Ogrodníková: „To jo.“ (směje se)
Veselý (úsměv): „Jeden chce druhému pomoct, říct mu svoje zkušenosti. A poznal jsem, že se musím dost učit diplomacii. Ženský a mužský svět jsou jinačí. Chlapi jsou zvyklí mluvit trošku přímočařeji. U žen to musí být zabalené do příjemného tónu a jiných pocitů. Takže se v tom takhle plácáme a učíme se… Z pozice trenéra něco řeknete, zdá se vám to důležité a měl byste mít autoritu. Ale jakmile jste zároveň partner, který leze na nervy ve spoustě jinačích věcí, tak je to těžké, autorita tam není…“

Víťo, vy jste Nikole pomáhal už v loňské sezoně, nakonec kromě ní trénujete i sám sebe. Vždycky jste měl touhu koučovat v sobě?
Veselý: „Byl to přirozený vývoj. Ono už to trošku začalo tím, že Nikola byla v Ostravě, chodila tam do práce, do toho se tam snažila trénovat. Já jsem byl se skupinou Honzy Železného v Praze. Přišel jsem s tím, ať tomu Nikola zkusí aspoň na rok, na dva dát všechno. A buď to vyjde, nebo ne. Domluvili jsme se, aby šla do Prahy a byla u nás ve skupině. Vzali ji do střediska, zatím bez nějaké podpory, ale aby mohla trénovat na Dukle. Aby to Honzu oficiálně nezatěžovalo, tak jsem byl já napsaný jako trenér, ale fakticky jsme to dělali skupinově a házela i s Honzou.“

Co bylo dál?
Veselý: „Pak už jsme se v sezoně trochu osamostatnili a trenérské práce jsem přebral víc já. Ale pořád jsem byl závodník. Takže bylo těžké se s tím srovnat a možná se to podepisovalo i na výsledcích. V tom patří velký dík Honzovi Železnému, že nám v začátcích moc pomáhal. Bez jeho pomoci by se to nemohlo stát.“

Co vás lákalo na tom trénovat sám sebe?
Veselý: „Dozrál jsem k tomu, že ten krok udělám. Ne, že bych si myslel, že jsme to s Honzou dělali blbě, ale bylo tam víc věcí. Měl jsem pocit, že chci poznat sám sebe a v pětatřiceti vzít za sebe zodpovědnost do svých rukou, sportovně i životně. Cítil jsem, že potřebuju nějakou změnu, kopanec, co mě posune. Vytvořil jsem si novou výzvu. Ale netroufal jsem si zase být na plný úvazek trenér Nikoly. To bych nebyl poctivý trenér, ani poctivý závodník. A v tomhle tam vstoupila role Rudy Černého. Myslím, že takhle je to super. Já pořád můžu být závodník, soustředit se na sebe. Ruda Nikole dělá servis a spoustu tréninků a pro mě, když se připojím, je všeobecná příprava taky obohacení. Je to změna.“

Narazili jste na rozdíl mezi mužským a ženským světem. Nikolo, co vám dalo loňské působení v mužské skupině Jana Železného?
Ogrodníková: „Bylo to super. Já nemám z předchozích let žádnou zkušenost, že bych byla v takovéhle skupině. Takže pro mě to bylo po přesunu do Prahy hodně velké zpestření. Člověk je v novém městě, v novém prostředí, s lidmi, které zná jen ze závodů. Bylo pro mě příjemnější být ve skupině, kluci byli hodní, pomáhali mi s některými věcmi.“

Ale jak se žije holce mezi tolika chlapy?
Ogrodníková: „Jak jsem s nimi trávila hodně času, jako holka jsem někdy potřebovala svůj prostor. Kluci si dělají srandičky, že my holky jsme ukecané a pořád něco řešíme, ale oni jsou úplně stejní.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud