Mladá výškařka (18) létá, má rekord. Vede ji bratr, co běžel na olympiádě
Učí se létat a už je to skoro na pilotní průkaz. Teprve osmnáctiletá výškařka Bára Sajdoková skáče s lehkostí, která jí na sobotní atletické extralize v Kladně vynesla osobní rekord 191 centimetrů. Ke hvězdám jí od zimy pomáhá nevlastní bratr Stanislav Sajdok, který se na překážkách dostal na olympiádu do Pekingu.
Bylo to, jako když se Messi pustí do pěti hráčů. S takovou lehkostí a elegancí se Bára Sajdoková rozeběhla k laťce, a když ji míjela, měla pod sebou ještě pěkný vzduchový polštář.
„Bára má cit pro rytmus rozběhu i odrazu. Je hodně silná, cvičí a pořád hledá nové možnosti posilování, což se projeví v mrštnosti a dynamice. A s její rychlostí a lehkostí to vypadá zadarmo. Těžko se to hledá. Asi to dostala jako dar,“ usmívá se její trenér a současně nevlastní bratr Stanislav Sajdok.
Mají společného tatínka, ale vyrůstali každý jinak, už proto, že je dělí osmnáct let věku. V zimě ale Sajdok nastoupil na ostravském sportovním gymnáziu a vytáhlé slečně to zrovna padlo do noty.
„Přešla jsem k němu. Ještě se poznáváme, ale asi to funguje,“ usmívá se Sajdoková. „Já se ho snažím respektovat jako trenéra na stadionu, i když někdy je to víc sranda než trénink. Mimo stadion je to můj nejlepší kamarád.“
Sajdok se kromě překážek hodně věnoval i skoku do výšky, kde se dostal až na 224 centimetrů.
„Začínal jsem jako výškař, výšku jsem vždycky chodil i na extralize, v desetiboji, jsem rád, že to tam vidím, když dělá chyby. Myslím, že můžu být nápomocný,“ líčí Sajdok. „Nechtěl jsem nic extra měnit. Viděl jsem, že jde Bára nahoru, že nesmím vymýšlet věci jen pro změny. Bylo to dobré rozhodnutí. Co se týče nás dvou, nejsem na ni takový pes a vím, že jako trenér bych měl být trošičku přísnější.“
Své mladší sestře ale zároveň dodává odvahu a otevírá jí výhled do budoucna. Jako v Kladně, kde ji po osobním rekordu ponouknul zvýšit si laťku o další čtyři dílky na 195 centimetrů.
„Protože jsem cítil, že na to má formu a předchozí skoky byly tak skvělé, s takovou rezervou, že by se to mělo zkusit,“ usmívá se Sajdok. „Bára se ale trochu uspokojila, osobák je vždycky emočně osvobozující a už to potom postrádalo motivaci.“
Sajdoková potvrzuje: „To chtěl trenér, abych si to zkusila. Ale když jsem skočila 191, všechno ze mě spadlo…“
Osmnáctiletá výškařka má za sebou několik finálových umístění z mládežnických šampionátů. Už ale sní i o nejvyšším cíli, olympiádě v Tokiu.
„Samozřejmě je to můj sen úplně odmalička, ale olympiáda přijde až za rok, uvidíme, stát se může všechno,“ krčí rameny výškařská naděje.
A pro českou atletiku je dobře, že s ní k Tokiu může mířit i další nadějná výškařka. Michaela Hrubá má za sebou zlaté medaile z MS dorostu i juniorů, letos se ale vrací po vleklých zdravotních problémech. V Kladně svůj letošní výkon posunula na solidních 187 centimetrů.
„Já jsem ráda, že to konečně vyšlo. Na jednom skoku jsem se chytla, a už to pak šlo. Konečně,“ oddechla si Hrubá. „Dřív jsem soupeřila s Ladou Pejchalovou, teď je tam Bára. Nějaká rivalita je vždycky lepší, můžeme si pomáhat. Je super, že je tam motivace skočit ještě výš.“
