Kdysi zachraňovala životy jako záchranářka. A běžkyně Marcela Joglová pomáhá i dál. Otevřeně mluví o svých někdejších problémech s bulimií, a nabízí tak nemocným lidem cestu ven. Do toho si dál jede svůj velký příběh, v němž se z amatérské běžkyně vypracovala v elitní vytrvalkyni, jejímž snem je olympijský maraton.
Nebála se vyběhnout do vysilující sauny na nábřeží Al Corniche. Tam, kde desítky vyčerpaných soupeřek doslova padaly k zemi, byla v cíli maratonského mistrovství světa v Dauhá v top dvacítce. A Marcela Joglová nemá strach mluvit ani o svém soukromém pekle.
„Kolotoč bažení po jídle, uspokojení a následných výčitek. Bažení po jídle, výčitky, zvracení, v průběhu toho všeho lhaní komukoliv, kdo klade příliš osobní otázky. Což zase vede k dalším výčitkám, které vedou k bažení po jídle, zvracení, lhaní a pořád dokola. Znovu a znovu,“ popisovala v nedávné zpovědi pro projekt Bez frází.
Mluvila už z pohledu zpět. Z kritické životní situace jí tehdy pomohl i sport. Začala běhat, nejdřív jen tak pro radost. Jenže mase amatérských běžkyň rychle utekla, dostala se na mistrovství světa a dívá se k olympijskému Tokiu. Teď její příběh inspiruje.
„Mám to nastavené jinak než ostatní, mně vůbec nedělá problém o tom mluvit,“ líčí Joglová. „Tím, že jsem to řekla, třeba budou i další lidi chtít na sobě pracovat, chtít něco změnit. Já jsem si tím procesem prošla, něco jsem obrečela, na něco jsem přišla, něco jsem si v minulosti vyřešila. Už jsem za tím, jedu dál. Když se mě na to někdo zeptá, odpovím. Nemyslím si, že je nutné to nosit v sobě. Je to součást života.“
Kromě slov teď za ni mluví i cílevědomá práce a touha splnit si olympijský sen. Heroický výkon z Dauhá ji definitivně posunul k profesionální běžecké kariéře. Získala úvazek v armádním sportovním centru na Dukle a pod vedením kouče Pavla Červinky polyká kilometry s výhledem na vysněný maratonský čas 2:29:30 hodiny, který by ji posunul na olympijské hry do Tokia.
Původně měla mít jedinou šanci při dubnovém maratonu v Rotterdamu, odložení Her o rok jí nabídlo víc času i víc možností.
„Nějaká šance tam byla, ale určitě není na škodu, že se to posunulo. Mám víc času na trénink. Některé okolnosti můžou hrát proti mně, ale co se týče tréninku, můžu se víc připravit,“ pochvaluje si Joglová. „Teď mám místo jedné dvě šance, jak limit zaběhnout. Pro moji hlavu to není tak svazující, trochu mě to osvobodilo.“
Světová atletika sice vyhlásila embargo na plnění olympijských limitů, ale od prosince už zase boj o časy oficiálně poběží. Joglová má tak v plánu ještě před koncem roku první maratonský pokus ve Valencii. A na další bude čas na jaře.
Po konci koronavirové pauzy si zatím oživuje závodní dril. Koncem června se po letech vrátila na dráhu a na mistrovství republiky na 10 000 metrů skončila těsně druhá za šampionkou Moirou Stewartovou. Minulý víkend pak získala svůj první domácí titul, když vyhrála půlmaraton v Kostěnicích po boji s triatlonistkou Vendulou Frintovou.
„Půlmaraton jsem hrozně potřebovala. Přála jsem si vyhrát, ale hlavně udělat parádní čas, aby se mi zvýšilo sebevědomí,“ pochvalovala si Joglová nový osobní rekord 1:13,48 hodiny. „Z desítky jsem neměla super pocit, o to víc jsem šťastná, že se mi teď podařilo běžet pod hodinu čtrnáct, což jsem si přála. Vendula mě celou dobu nenechala vydechnout, musela jsem makat.“
Body ale Joglová sbírá i mimo své závody. Její upřímná zpověď o těžkých časech s bulimií má ohlas.
„Efekt to mělo, psalo mi hodně lidí, že si koupili kola a začali jezdit. To je super, to mě nabíjí. Jsem ráda, že můžu lidem aspoň tímhle způsobem pomoct,“ říká Joglová. „Není to jenom o jídle. Je to o sportu, je to životní příběh. Každý si může najít to svoje.“
| „Všechno začalo postrádat smysl. Cítila jsem se mizerně, protože jsem denně sama sebe mnohokrát zklamala jedením a zvracením. Nemohla jsem nikomu říct, jak zle se cítím. Cítila jsem se nepochopená, osamocená a hrozně smutná. Co na to alespoň na chvíli fungovalo? No přeci jídlo. Kolotoč bažení po jídle, uspokojení a následných výčitek. Bažení po jídle, výčitky, zvracení, v průběhu toho všeho lhaní komukoliv, kdo klade příliš osobní otázky. Což zase vede k dalším výčitkám, které vedou k bažení po jídle, zvracení, lhaní a pořád dokola. Znovu a znovu. Je to naprosto pohlcující a sebezničující. Zdravotně jsem se dostala na hranu.“ Zdroj: www.bezfrazi.cz |
Témata:
atletika, sport, isportlife, iSport LIFE, Marcela Joglová, Olympijské hry, lehká atletika, Dauhá, běh, Tokio, Valencie, potravina, Pavel Červinka, Vendula Frintová, Rotterdam, Sport na Heureka.cz
Související články
