Bábova zpověď: touha po rekordu, opravdový život a péče o dceru

Od malička měl v sobě touhu být nejlepší na světě. Kdysi začátkem své kariéry proto neměl problém postavit se k fotbalové brance, která reprezentovala jeho výškařské sny. Brána je vysoká 244 centimetrů a světový rekord Kubánce Javiera Sotomayora byl tehdy o centimetr výš. Osmnáctiletý Jaroslav Bába chtěl ještě o kousek blíž k nebi. „Musím si věřit. Světový rekord bych chtěl překonat, už platí dlouho,“ hlásil tenkrát. Možná se to mohlo stát. Dnes už se Bába na svou kariéru dívá s mírným odstupem, dokázal hodně. I když Sotomayorův rekord kraluje dál.

Vzpomínáte, jak jste tehdy stál u fotbalové brány?
(úsměv) „To už je strašně dávno, sedmnáct let.“

Mně se to tehdy líbilo. Bylo vám osmnáct a říkal jste, že chcete překonat světový rekord, vyhrát olympiádu. Jak se dnes díváte na své osmnáctileté já?
„Tehdy jsem byl úplně bez zábran, nebyl žádný důvod, proč bych tomu nevěřil. Výkonnost šla závratným tempem nahoru. A nevěřil jsem, že se to někdy vůbec může zastavit. Myslel jsem, že svěťák prostě skočím, a hotovo. Měl jsem obrovskou sebedůvěru i chuť do toho. Atletika mě bavila, výsledky přicházely, nechci říct zadarmo, ale měl jsem štěstí, že jsem na to nemusel tolik dřít jako někteří ostatní. Nebo čekat dlouhou dobu, měl jsem je prakticky hned. Byl jsem psychicky hodně nahoře.“

Experti o vás mluvili hodně hezky, věhlasný trenér Jaroslav Kovář chválil váš výškařský kotník, švédský výškař Stefan Holm vás označil za kandidáta na překonání světového rekordu…
„Měl jsem cit pro odraz, pro podložku, v letové fázi jsem dobře koordinoval tělo, prostorovou orientaci jsem měl na dobré úrovni. To jsou pro výšku základní věci, tyto faktory se nějak sečetly, tělo poslouchalo.“

Co se vám vybaví z vaší slavné olympiády v Aténách, kde jste po dvou nezdarech na výšce 232 centimetrů riskl posun o dva dílky výš a byl z toho bronzový skok?
„Měl jsem se Sváťou Tonem úplně stejný zápis. Dvakrát jsme shodili na 232, vynechali jsme a nechali jsme si poslední pokus na 234. Já jsem si věřil, že to skočím. Ty dva skoky se mi vůbec nepovedly a věděl jsem, že na to mám, že když se trefím, když se naštvu, že by to tam mělo být.“

Potřebuje k takovému rozhodnutí člověk jakýsi instinkt pistolníka?
„No, šel jsem do toho a nebál jsem se. V tu chvíli jsem si nepřipouštěl, že bych to neskočil. Těžko to zanalyzovat, ale vím, že jsem si věřil. Ani chvilku jsem nepochyboval. Chvilku jsem si odpočinul, potřeboval jsem nějaký čas dostat se do koncentrace. Než jsem přišel na řadu, získal jsem čas, abych se dal do kupy. A to se povedlo.“

Nelekl se rozhodčí v sektoru, kterým jste samou radostí po úspěšném skoku zatřásl?
(úsměv) „To už je taková radost po skoku. Běžel jsem kolem něho, byl zrovna v cestě, tak jsem s ním trochu potřepal. Nejdřív se lekl, ale já myslím, že to bral sportovně. Byla to spontánní radost, vyšlo to ze mě.“

Rok nato jste výkonem 237 centimetrů překonal národní rekord Jána Zvary, ale v roce 2006 se vše zbortilo kvůli zranění kotníku při závodě v německém Weinheimu…
„V roce 2006 mě trochu trápila zranění, měl jsem problémy se zády a bloklý krk. Tělo asi nebylo úplně dobře připravené. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že se mi nikdy nemůže nic stát, že mám prostě dobře postavené tělo. Ale najednou jsem dostal facku a musel jsem se z toho vyhrabat.“

Dcerka Jaroslava Báby se rychle zotavuje z další operace

• 
• 
• 
• 
• 25 zobrazit galerii

Co si z toho bolavého dne vybavíte?
„Vím, že tři dny předtím jsem si kotník v Arnstadtu načnul. Ale pořád jsem věřil, že se mi nikdy nic nestane. Bral jsem tehdy analgetika proti bolesti, což jsem neměl. Byl jsem hloupej, tělo mi potom nedávalo signály, že ho to bolí. A já jsem techniku neměl úplně dokonalou, hodně jsem vytáčel kotník na odrazu, což je velká chyba. Hned po závodech jsem si říkal: To bude nějaký výron, za čtrnáct dní bude republika…“

Jenže…
„Pak mi to hodně oteklo, měl jsem obrovský kotník jak slon. Druhý den mě vzali na magnetickou resonanci a další den jsem šel na sál.“

Byl to zásadní zlom ve vaší kariéře. Jak vás to ovlivnilo?
„Byl jsem docela v pohodě. Lékaři mi nastínili, že bych za tři měsíce mohl klusat, postupně si přidávat v tréninku, že bude hodně záležet na rehabilitaci. Na Malvazinkách jsme na tom makali, měl jsem nafukovací sádru, mohl jsem hned pracovat. Věřil jsem, že budu rychle zpátky. První můj skok byl na 140 centimetrech, během měsíce jsem se dostal ke dvěma metrům. A pak zásek, nemohl jsem se hnout.“

V čem byl problém?
„Začal jsem kotníku uhýbat, bál jsem se o něj opřít. Ne že bych se já bál, bylo to v palici. Tělo dává podvědomé podněty, že se do toho neopře. Dlouho to trvalo. Přestával jsem trošku věřit, že se někdy dostanu na nějakou úroveň a budu vozit medaile.“

A to se povedlo, přivezl jste stříbro a bronz z halového mistrovství Evropy, i když jste několikrát zůstal taky těsně pod stupni…
„Měl jsem po zranění několik krizových momentů, kdy jsem se na to chtěl vybodnout. Ale vždycky, když jsem o sobě začal pochybovat, jako by mi někdo svrchu podal pomocnou ruku a začalo mi to jít. V létě 2007 jsem se nemohl hnout z dvě stě patnácti, myslel jsem si, že už skákat nebudu.“

Co pomohlo?
„Odjel jsem na pár dní s kamarády na chatu, úplně jsem si vyčistil hlavu, vrátil jsem se na závody, bez nějakého tréninku jsem skočil 220, dalším závodem 224, dalším pak 227 a splnil jsem limit na mistrovství světa do Ósaky. Během třech týdnů jsem si udělal totální reset, hned jsem byl na úrovni a už to bylo dobrý. Možná to bylo tím, že jsme se zresetovali na té chatě. (úsměv) Když člověk o výšce moc přemýšlí a hloubá, tak to není dobrý. Musíte mít čistou hlavu a být v pohodě, psychika hraje velkou roli.“

Povedl se vám po zranění skok na úrovni jako v začátku kariéry?
„Myslím si, že úplně ne. V roce 2005 jsem lehce shazoval i 239. Takový skok se mi nepovedl už nikdy. Na mistrovství Evropy v roce 2011 jsme se prali s Uchovem, tam jsem to skočit mohl. Ale chybělo mi trochu štěstí. Už to nebylo takové, jako když jsem byl mladý, kdy to lítalo furt. Už to nešlo z talentu, tělo dostalo dost zabrat.“

Taky jste časem trochu upravil životosprávu, omezil třeba pečené kachničky, ne?
(úsměv) „Musel jsem to samozřejmě upravit. Jak jsem byl mladej, tak mi to nevadilo. Pak člověk zjistí, že mu to tolik nespaluje, musí začít upravovat, aby se dostal na závodní váhu, do formy. Musel jsem se začít hlídat.“

Koncem kariéry jste se stal otcem, ale o život dcery Rebeky jste museli s manželkou dlouho bojovat. Hrálo to roli v rozhodování o konci kariéry?
„Je to samozřejmě jedna z věcí, proč jsem to ukončil. Výkonnost už potom nebyla. Tělo mi začalo říkat, že se mu to nelíbí.