„Myslím, že kdybych mohla jet na olympiádu v Los Angeles, o medaili by to bylo. Jenže jsme tam nesměli. Dlouho jsem se připravovala. Navíc pak po mně média chtěla, abych řekla, že s neúčastí souhlasím, že nám tam hrozí nebezpečí. Odmítla jsem. Ale nebylo to k ničemu,“ vypráví Taťána Netoličková, kterou zná atletický svět pod dívčím jménem Kocembová. Svůj příběh svěřila Paměti národa.
Jsem rodilá Ostravačka, dětství jsem prožila v Ostravě-Porubě. Tatínek byl mistr v autokolárně Nové huti, maminka byla vedoucí v prodejně textilu. Vyrůstala jsem ve skromných podmínkách. Rodiče sice nesportovali, myslím, že na to neměli čas, ale mě k pohybu vedli.
Co se týkalo sportu v Ostravě, tak kde se co šustlo, tam jsme byli, ať už šlo o gymnastiku, box nebo atletiku. Chodili jsme také na Bazaly na fotbal. Táta Bazaly miloval. Pamatuju si, jak tam jezdil autobus za korunu a byl vždy plný fanoušků.
Byla to doba, kdy děti bývaly pořád v pohybu. Já jsem byla venku od rána do večera. Hrála jsem si s ostatními dětmi na dvoře, rodiče nám tam dělali na zimu kluziště.
Já měla raději fotbal s klukama než hry s panenkami. Když maminky volaly z balkónů, že máme jít domů, byli jsme hodně naštvaní. Tehdy to bylo přesně naopak než dnes, kdy rodiče tlačí děti ven a ony jsou naštvané, když musí odejít od počítačů.
Dětství vedle Lenina
V Porubě jsem bydlela na Leninově třídě. Tam stála velká bronzová socha Lenina, u které jsme se scházeli jako pionýři. Chodívali jsme k ní v lampionových průvodech. My jsme to považovali za normální, protože jsme nic jiného neznali. Doma se o politice nemluvilo, pokud si pamatuju.
Rodiče nebyli v komunistické straně, ale zároveň jsem nikdy neslyšela, že by doma na tehdejší režim nadávali. Ale možná je to tím, že takové věci tehdy šly mimo mě. Moc jsem doma nebývala. Šla jsem do školy, pak na trénink, takže jsem se vracela až k večeru.
Jen si z té doby v souvislosti s Leninem pamatuji, že se u sochy začala prodávat jugoslávská zmrzlina. Byla úžasná. Dodnes vidím ty dlouhé fronty, které tam na ni stály.
Chtěla jsem vyhrávat
Jezdívala jsem jako dítě na tábor a tam jsem všechny sportovní disciplíny vyhrávala. Bylo mi doporučeno, ať se přihlásím do vítkovického oddílu atletiky. Dodnes jsem ráda, že jsem to udělala. Dostala jsem se do nového prostředí, ve kterém jsem poznala řadu skvělých lidí.
Sport nás posouval dál. Líbilo se mi tam. Už dřív, když jsem s tátou chodila na Bazaly či na jiné sporty, se mi moc líbilo, když někdo něco vyhrál. Měla jsem z toho pěkný pocit a říkala jsem si, že bych to taky chtěla dokázat, zažít. I když jsem časem poznala, že sport přináší i smutek a zranění, přesto jsem nikdy nezalitovala, že jsem s ním spojila svůj život.
Nebe modřejší a tráva zelenější
V sedmnácti jsem přešla do střediska vrcholového sportu. Už jsem věděla, že pokud chci uspět, musím sportu a regeneraci věnovat veškerý volný čas. Ale byl čas i na nějaké to rande nebo kino. Na střední škole bylo těžké skloubit učení s tréninkem, navíc jsem už byla často i mimo republiku. Musela jsem se naučit využít každou chvíli. Maminka dávala v koupelně na ždímačku desku, na ni mi dala jídlo a učení, já jsem ležela ve vaně, regenerovala, u toho zároveň večeřela a ještě se učila do školy. Bylo třeba zvládat tři věci najednou.
Přišly první cesty do zahraničí. Začala jsem si uvědomovat, že
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
