Martin Hašek
9. srpna 2023 • 15:35

Nejtěžší den Kratochvílové: Hlavně psychicky. Mám to pořád před očima

Autor: Martin Hašek, inf
Vstoupit do diskuse
7
TOP VIDEA
Fotbalový KVÍZ pro Doktora Vševěda: šest chyb ze třinácti otázek, co nevěděl?
Neskutečná atmosféra, ale česká reprezentace bez medaile. Co přineslo biatlonové MS?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Vstoupila tím do legend, ale byla to strašná dřina. Je to přesně 40 let, co běžkyně Jarmila Kratochvílová na premiérovém mistrovství světa v Helsinkách během půl hodiny postoupila do finále běhu na 400 metrů a pak vyhrála závod na půlce. „Mám to pořád před očima, nemusím o tom přemýšlet. Zůstane to až do konce života,“ vzpomíná Kratochvílová na Helsinky.



Ráno se probudila na pokoji 308 třetího poschodí ubytovny v Otaniemi a dopřála si pozdní snídani. Pak Jarmilu Kratochvílovou čekal nejtěžší den kariéry. Odpoledne na mistrovství světa nastoupila k semifinále čtvrtky a finále půlky. Podle dobového měření mezi oběma závody uplynulo 34:18,6 minuty. Byl to nejtvrdší moment její slavné helsinské mise, z níž vytěžila zlaté medaile ze závodů na 400 a 800 metrů, stříbro ve štafetě a ještě úžasný světový rekord 47,99 sekundy na čtvrtce.

Jak vzpomínáte na ten nejnáročnější den?
„Náročnější to bylo po stránce psychické, jestli se to dá vydržet s třicetiminutovou pauzou… Potom už s medailemi a s rekordem mně přišlo, že to asi tak mělo být. Možná jsem si to trošku zasloužila. Že jsem vydržela to předtím. Nebyla to zrovna krátká cesta. Pro mě byla hrozně zajímavá. Při přípravě jsem poznala všechno, co člověk může poznat. Když to jde, je to dobré. Někdy to taky strašně bolí. Někdy se člověk musí vyrovnat s mnoha věcmi mimo trénink. Když se to sečte, vzpomínám na to hrozně ráda.“

V Helsinkách jste se pokoušela o zlatý double na 400 a 800 metrů poté, co jste těsně před šampionátem překvapivě na půlce v Mnichově zaběhla světový rekord. Jak jste byla naladěná?
„Nejhorší bylo vůbec to rozhodnutí. My tam přijeli v úterý, v neděli začínalo mistrovství světa a v sobotu do dvanácti hodin jsem se měla rozhodnout, jestli poběžím. Nebyla jsem si jistá, jestli něco nezvržu, když něco nepoběžím. A pak vidím pana Dajbycha (tehdejšího atletického šéfa – pozn. red.). Stačila jsem říct: Kdybyste mi zaručil, že tu hymnu budou hrát, já bych to riskla. On mě chytil za ruce a řekl: Jarmilo, budou ji hrát dvakrát! A bylo to.“

Vy jste přitom v tu chvíli ještě velkou zlatou medaili z venkovního šampionátu neměla…
„Rok předtím jsem na mistrovství Evropy v Helsinkách měla dvě stříbra. V průběhu toho roku jsme už věděli, co si můžeme a nemůžeme dovolit. Bylo to zajímavé i tady v tom, jak to všechno udělat, abych vydržela připravit se na mistrovství světa třeba na zlatou medaili, kterou jsem ještě neměla. Já měla zlaté z mistrovství Evropy v halách, zvenku ne. Hrozně jsem si to zlato chtěla zkusit, slyšet hymnu. Jediný risk byl zkombinovat ty tratě. Kdybych bývala nejela do Mnichova a neběžela tam osmistovku, nikdy bych nevěděla, že jsem takhle připravená. Ale nedá se říct, že bych věděla, co to obnáší.“

Čekalo vás devět závodů během osmi dní…
„Bylo to šest čtvrtek a tři osmistovky v průběhu týdne. Bylo to náročné, ale nezdálo se to tak strašné. Někdy se mi zdálo, že tréninky jsou horší. Něco se očekávalo. Ne, že to bude tak dobré, že zaběhnu světový rekord na čtyři sta metrů. Cesta, která k tomu vedla, byla zajímavá. Na začátku jsme bádali, co to s člověkem udělá. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Proto jsem měla takové obavy, abych někde svojí blbostí něco nezpackala. Tréninky jsme měli vymakané dost.“

Jak moc vás ovládal respekt z vašeho úkolu?
„Byla jsem z toho špatná víc psychicky než fyzicky. Měla jsem natrénováno hodně, dokonce si troufám říct, že abnormálně hodně. Byla jsem celý rok zdravá. Vzpomínám na moji mámu, před odjezdem mi říkala: Ne abys bláznila a běžela osmistovku! Znám pana Kváče, ten tě může zblbnout… Řekla jsem ji: Mami, já se musím rozhodnout sama. Tak mi to řekl i trenér Kváč. Místo, aby mě podržel, řekl: To se musíš rozhodnout sama.“

Jak jste zápřah zvládala?
„Po stránce fyzické jsem se s tím vyrovnávala dobře. Stačilo odběhnout jeden běh, na rozcvičení jsem poznala, že je to dobré. Závod od závodu jsem se tam cítila lepší. Když jsem odběhla poslední úsek ve štafetě, pořád se mi zdálo, že nejsem unavená. Když běžíte poslední závod a máte v kapse dvě zlaté medaile, člověku narostou křídla. Říká si: Tak už co? I když jsme ve štafetě chtěly vyhrát taky. Já fakt únavu necítila. Vzpomínám si, že jsem mluvila s novináři: Škoda, že už to všechno skončí. Mohla to vyvolat psychika, uvolnění.“

Jaká vám ale bylo na začátku týdne, kdy jste tři dny za sebou musela běžet dva závody denně?
„Špatně jsem usínala před závody i doma, dost jsem to prožívala. Bez prášků a bez piva a trošku becherovky bych neusnula. Večer jsem si to na spaní zmixovala. Jak jsem zavřela oči, viděla jsem ovál a závod. Bušilo mi srdce. Ať jsem vzpomnínala na cokoliv, nemohla jsem vůbec spát.“

CO DOKÁZALA KRATOCHVÍLOVÁ NA MS 1983 V HELSINKÁCH

  • 400 metrů: zlato a světový rekord 47,99
  • 800 metrů: zlato
  • 4x400 metrů: stříbro

Vstoupit do diskuse
7
Články odjinud


Články odjinud