Limit na poslední chvíli. Bylo to buď, anebo, oddechla si tyčkařka Švábíková
Tyčkařka Amálie Švábíková má jistý start na olympiádě v Paříži. Na mistrovství republiky ve Zlíně vyhrála osobním rekordem 473 centimetrů a jako teprve osmý český atlet splnila limit do Paříže. V pravý čas, protože kvalifikační období končí v neděli. „Nechávala jsem si to na poslední závod,“ usmívala se Švábíková.
Aby se vyrovnala svému rozpustilému startovnímu číslu 500, bude to chtít ještě trochu práce, ale Amálie Švábíková si nemůže stěžovat. Na mistrovství republiky ve Zlíně v osobním rekordu potvrdila olympijskou nominaci. K té měla i tak blízko prostřednictvím žebříčku.
Letos jste se k vašim možnostem zatím nepřiblížila, jste teď spokojená?
„Jsem obrovsky spokojená, povedlo se to. Nechávala jsem si to na poslední závod, kdy to bylo možné splnit. Jsem fakt ráda. Abych upřímně řekla, v průběhu soutěže jsem se vůbec necítila dobře. Měly jsme složité podmínky, neměly jsme ideální vítr, musely jsme hodně čekat. Bylo obrovské teplo, jsem ráda, že jsem se zmáčkla, že to na poslední pokus zůstalo.“
Čím to bylo?
„Říkala jsem si, že prostě musím. Že to prostě musím zkusit, buď to vyjde, nebo nevyjde. Samozřejmě jsem věděla, že olympiádu, pokud se nic nestane, jistou mám. Ale celou sezonu jsem cílila na to, abych splnila olympijský limit. To se tentokrát povedlo. Od rána jsem se cítila vůbec ne dobře. Ale výšky na to byly i předchozí pokusy. Pak jsem si říkala, že to musím zkusit: Bude to buď, anebo. A bylo to buď…“
Kolik energie jste v tropickém počasí v závěru měla?
„Bylo to těžké. Jak foukal vítr, tak jsem musela hodně dlouho čekat, teplo je vyčerpávající. Ale jsem ráda, že tam síly zbyly a laťka tam zůstala. První dva pokusy vůbec nevypadaly dobře. První jsem klasicky zabalila, ten druhý pokus byl nedodělaný, nebyl vůbec dobrý. Hlavně to ovlivnil vítr, první dva pokusy jsem se rozbíhala do proťáku. Na poslední pokus se trochu umoudřil, dala jsem do toho svoje poslední síly a vyšlo to.“
Téměř jistě byste na olympiádu odjela díky postavení v žebříčku, jak je pro vás důležité mít u jména kvalifikační limit?
„Pro moje sebevědomí je to lepší. Do tohoto závodu jsem neměla v zápise ani přes 460. Je samozřejmě příjemnější odjíždět na olympiádu se solidním výkonem.“
Nechtěla jste zkusit ještě další výšku?
„Další výšku jsem nešla, protože mám problémy s patou, nějaký otok, trošičku mě to limitovalo, že mě to bolelo. Při posledním pokusu mě v tom dost nepříjemně zabolelo.“
Bude na olympiádě tenhle výkon stačit na finále?
„Myslím si, že ano, že přes 470 by stačit mělo. Ale jsou to olympijské hry, bude to boj a bude to těžké.“
Cítíte i teď, že máte na víc?
„Já doufám! Určitě bych na olympijských hrách ráda zopakovala podobný výkon. Můj cíl je dostat se do finále, to by byl takový nejvíc splněný sen. Na olympiádě se uvidí, jak to půjde, co ze sebe vydoluju.“
Budete teď mít čas na krátký odpočinek?
„Asi budu šetřit patu, ale odpočívat nebudu. Snad mě čekají nějaké závody. Budu čekat na Diamantovky, jestli mi dopadnou. Čekalo se, jestli předvedu nějaký výkon. Když tak jsou tam stříbrné a bronzové mítinky. Prostě si dvakrát, třikrát zazávodím. Pak budu přitrénovávat lehce a už pojedu na olympiádu.“
Jak jste ve Zlíně prožívala závod se sestrou Apolenou, která skočila 371 centimetrů a skončila sedmá?
„Závodění se ségrou mě vždycky hrozně baví. Je to motivace. Ale chudinka si předminulý víkend na mistrovství republiky juniorů taky odrazila patu, spadla dost nepříjemně do šuplíku, takže ji to ovlivnilo. Rodiče tady dneska nemám, jsou v Chorvatsku, dívali se na televizi. Ale byl tady se mnou Ondra (přítel, desetibojař Kopecký – pozn. red.), který mě obrovsky podporoval a strašně mu za to děkuju.“
