Atletické příběhy z Číny: samouk s medailí, skoro zlaté sestry a pojem „Made in China“

Ruku na srdce, čekal někdo něco jiného? Do Číny odlétali Češi asi se dvěma medailovými nadějemi, kdyby se vše sešlo. Jenže tyčkařka Amálie Švábíková i pod rouškou zdravotních komplikací brala páté místo. Výškař Štefela byl dle mnohých asi největší nadějí. V konkurenci Hamishe Kerra, Woo Sang-hjoka či Oleha Doroščuka to však bylo spíše jen přání. Štefela skončil na dělené deváté příčce. V obou disciplínách přitom medaile visely na metách, které oba čeští atleti v kariéře pokořili. Posledním úspěchem české výpravy na HMS tak zůstává zlato Pavla Masláka na 400m a bronz Tomáše Staňka ve vrhu koulí v roce 2018.

„Naše vystoupení nebylo špatné. Po třech medailích na HME v Apeldoornu jsme nemohli čekat, že tady budeme stejně úspěšní. Cinknout to ale mohlo. Švábíková byla těsně pod medailemi. Škoda Štefely, který se nepotkal s technikou. Potěšil sedmibojař Vilém Stráský pátým místem, dvě další semifinálová umístění. Myslím, že je to úspěch,“ řekl v poslední den šampionátu šéftrenér české reprezentace Pavel Sluka.

Čína se konečně dočkala. Několikrát odkládaný šampionát kvůli koronaviru tak padl na březen 2025, což byla pro pořadatele medvědí služba. Pořádat HMS v témže roce, kdy je několik týdnů zpět HME a v září se pak koná světový šampionát pod otevřeným nebem v Japonsku, nebyla nejlepší varianta. Teď už to víme.

Zatímco řada disciplín byla opravdu více než dobře obsazena, jako například skok vysoký žen, šedesátka překážek v obou kategoriích či trojskok či skok daleký mužů. U některých disciplín na top konfrontaci světového ražení nedošlo. Důvody jsou jasné. Mnoho atletů ladí až na zářijové Japonsko.

Sousloví, které zná v Česku každý. Zároveň se těší určité míře despektu. Švýcarské hodinky zkrátka vnímáme jinak. Číňané se jistě chtěli vytáhnout, ale po technické stránce to zase taková sláva nebyla. Hlavně v první polovině šampionátu tu a tam vynechávala grafika i na stadionu. Zejména někteří běžci se tak mohli hůře orientovat.

Nejvíce viditelný problém nastal v tyčkařském finále žen s Amálií Švábíkovou, kdy skoro hodinu čínská četa opravářů chtěla opravit porouchané stojany. Když už se vyřešil jeden problém, přišel druhý. Tyčkařky tak prožily pauzu, kterou nepamatují. Sama Švábíková označila tento závod za nejhorší, co kdy zažila z pohledu prodlev.

Pak je tu ještě jeden aspekt, o kterém nebylo tolik slyšet. V závodech na 60 metrů překážek se zdálo, že samotné překážky nejsou z úplně kvalitního materiálu. Někdy při zaškobrtnutí závodníka se část horní plaňky odlepila a odletěla. Jasně, náraz tretrou nemají překážky v popisu práce, ale nehody se stávají, zakopnutí zrovna v této disciplíně bývá dost. Tady se zdálo, že jsou překážky snad papírové. Zřejmě to ale nikdo nevnímal jako problém. Mohlo jít tedy jen o optický dojem.

A ještě jednou tyčkařský sektor, který byl v závodě žen rozbit prodlevami. Nejlíp se k situaci postavila mladá Francouzka Marie-Julie Bonninová. Výkonem 4,75m vyrovnala národní rekord, ale hlavně za sebou nechala všechny favoritky a slavila zlatou medaili.

Chvíli se však zdálo, že byla poslední, kdo se o titulu dozvěděl. Po posledním nezdaru Slovinky Tiny Šutejové na 4,75m bylo jasno. Bonninovou už nikdo neohrozí. Francouzka byla ale natolik pohroužena do sebe, že si dál připravovala tyč na další pokus. Teprve až k ní přišly gratulující soupeřky v čele se zklamanou největší favoritkou Molly Cauderyovou, se Bonninová „probudila“ a mohla začít slavit.

Chyběla jediná setina sekundy a více než o Ingebrigtsenovi by se hovořilo o švýcarských sestrách. Mujinga a Ditaji Kambundjiovy cestovaly do Číny s vidinou dvou zlatých ve svých disciplínách.

Zatímco starší Mujinga potvrdila roli favoritky a opanovala závod na 60 metrů, její mladší sestra, která se specializuje na překážky, skončila o setinku druhá. Zapsání sesterského dua do historie šampionátů zabránila Bahamanka Devynne Charltonová, která těsně Ditaji odsunula na stříbrnou příčku.

Charltonová je mimochodem držitelkou světového rekordu na 60 metrů překážek. Do Číny však jela v pozici, která ji nepředurčovala k boji o titul. Rozběh i semifinále tomu taky nasvědčovaly, jenže Charltonová ukázala srdce bojovnice a obhájila zlato z Glasgow. I ona měla na šampionátu sestru. Mladší Anthaya prožila svou první velkou akci. Ve skoku dalekém však brala jen 6. místo, byť patřila rovněž k favoritkám na cenný kov.

V záplavě zlatých fanfár by mohl jeho příběh zapadnout, ale Australan Liam Adcock napsal v Číně pohádkový příběh z prostředí atletiky. Loni byl na pokraji konce kariéry. Cítil se frustrovaný zdravotními problémy, které se opakovaly. Vytrval a v Číně si pověsil na krk bronzovou medaili ve skoku dalekém, kdy za sebou nechal docela dost žhavých jmen v čele s olympijským vítězem Miltiadisem Tentoglouem. „Už jsem měl být v důchodu. Kdyby mi loni na podzim někdo řekl, že budu mít světovou medaili, nevěřil bych,“ nechal se slyšet šťastný Australan.

V 28 letech je na vrcholu, skáče pravidelně přes 8 metrů a v Číně to potvrdil výkonem 8,28m. Přitom se jedná o kluka, kterému v dětství učaroval spíše trojskok. Dokonce natolik, že si s bratrem za domem postavili vlastní sektor. Prvního trenéra oslovil přes internet, aby mu radil podle videí co zlepšovat. Možná pamatujete příběh keňského oštěpaře Juliuse Yega, který se učil základy svého řemesla na YouTube. Adcock je dalším důkazem, že atletickou kariéru lze rozjet i za barákem rodičů.

V Austrálii ještě zůstaneme. Sprint je na každém atletickém mítinku vrcholem. Šedesátka na HMS v Nan-tingu měla několik favoritů, ale Australan Lachlan Kennedy nepatřil k top aspirantům cenného kovu. Vědělo se, že ten klučina je rychlý, ale až do příletu do Číny v hale takhle ostře nezávodil. Vypadalo to však, že nedělá roky nic jiného.

Svou fazónu prodal a dostal se až do finále, kde dokonce prohnal i britského favorita number one. Chvíli to taky v cíli vypadalo, že Jeremiah Azu bude pokořen a Kennedy získá nečekané zlato. Jenže přepočet cílové fotografie nakonec o setinu přiřknul zlatou Britovi. Kennedy se tak mohl radovat ze stříbra, i když to bylo poněkud hořké. Několik sekund si totiž mohl myslet, že má zlato. Bývalý ragbista, kterému v 15 letech odhalili cukrovku, tak pomohl Austrálii k velkolepému šampionátu.

Do kronik medailových zemí z HMS přibyla jedna nová. Až do března 2025 se malé Lucembursko nemohlo těšit ze svého medailisty na světovém šampionátu. Vše se změnilo v Číně. Navíc se jednalo docela překvapivě o běžecký závod.

Sprinterka Patrizia van der Wekenová už je atletické veřejnosti dobře známá. Vždyť už loni jí na ME pod širým nebem těsně unikla medaile, když skončila čtvrtá. Halový rok 2025 se však u ní zapíše bronzovým písmem.

Nejprve získala bronz na HME v Apeldoornu a doslova tři týdny poté slaví bronz i v celosvětové konkurenci. I když to je možná přehnaný pojem. Elitní Američanky či Jamajčanky jsou docela známé tím, že halové šampionáty bojkotují a raději se připravují na sezonu venku. Bronz pro Lucembursko ale netřeba snižovat.

Byl jednou z hlavních celebrit HMS a ne nadarmo. Díky dvěma zlatým medailím na 1500m i 3000m napodobil 26 let starý kousek etiopské legendy Haileho Gebreselassieho. Mezi ženami se ceněného vytrvaleckého double dočkaly v roce 1999 Rumunka Gabriela Szabóová a v roce 2018 Etiopanka Genzebe Dibabaová. Ve 24 letech už dosáhl všeho. Navíc pro Norsko získal zlato z HMS po dlouhých třiceti letech. O Ingebrigtsenově dvojitém zlatu jsme vás informovali už dříve.