Malinká sprinterka honí Kratochvílovou. Maňasová je nejradši, když rozpláče trenéra
Takovouhle sprinterku Česko ještě nemělo. Karolína Maňasová je v prestižní disciplíně na 100 metrů čerstvou evropskou šampionkou do 23 let a k výjimečnosti v národní historii už jí schází jen drobnost - překonat národní rekord Jarmily Kratochvílové. K jejímu času 11,09 sekundy z roku 1981 jí schází jen dvě setinky.
Mezi konkurentkami stále vypadá drobně, na šampionátu v Bergenu ale běhala jako nezpochybnitelná královna pole. Karolíně Maňasové kazil radost jen otravný protivítr v rovince. Útok na vysněné časy ale jen odložila.
Není vám líto výrazného protivětru, proti kterému jste běhaly po celý průběh šampionátu?
„To je mi hodně líto. Samozřejmě tady šlo hlavně o ten titul, který mám. Ale kdybych měla to, co jsem měla do protivětru, třeba do zad, tak se bavíme nejenom o titulu, ale i hodně kvalitním čase.“
Na jaký výkon jste myslela?
„Říkala jsem si, když půjdu kolem osobáku, tak by to bylo super. Možná 11,1… To je kdyby, na to se nehraje. Byl protivítr minus 1,3 a čas 11,30. Snad to prodám v nějakém jiném závodě.“
A co časy 11,09, což je národní rekord Jarmily Kratochvílové, nebo 11,07 – limit pro mistrovství světa v Tokiu, cílíte na ně?
(směje se) „Cílím. 11,07 je ostrý limit na mistrovství světa a ráda bych ho splnila. To už je hodně rychlý čas, to se neběhá každý den. Doufám, že mi vyjde závod a někde ho trefím.“
Jaké to je útočit na čas legendární Kratochvílové, dvojnásobné mistryni světa a světové rekordmance na 800 metrů?
„Pro mě je to opravdu celkem šílené. Když se vrátím k ní jako k atletce, pro mě je neuvěřitelné, že byla schopná zaběhnout stovku za 11,09 a potom na osmistovce udělat světový rekord. Já si dneska nevybavím osmistovkařku, která by byla schopná běžet stovku pod 11,1. Samozřejmě je to Jarmila… Obrovský respekt. Kdybych to zaběhla, doufám, že její národní rekord zaběhnu, pro mě by to byla velká motivace do budoucna. Hodně by mě to nakoplo.“
Máte na ni číslo?
„Ne, nemám. K paní Kratochvílové s největším respektem a pokorou. My jsme spolu ještě nebyly v kontaktu. Ale pokud se nemýlím, tak bude na P-T-S mítinku na Slovensku (8. srpna v Banské Bystrici – pozn. red.). Třeba se tam poprvé dostaneme do kontaktu.“
Umíte si představit sama sebe na osmistovce?
„Vůbec ne. Já osm set metrů ani neklušu v rozklusání. Obrovský respekt…“
Největší odměna? Trenérovy slzy
V Bergenu jste ve všech bězích působila dominantně, cítila jste nad soupeřkami převahu?
„Určitě jsem nechtěla podcenit žádnou soupeřku. Byly tam schopné holky, které uměly běhat rychle. Já jsem od trenéra v rozběhu dostala pokyn, ať co nejvíc šetřím síly. Tak jsem vypálila na začátku a už jsem doběhla na postup. Asi nejnáročnější bylo semifinále. V rozběhu obě Britky běžely rychle a jednu z nich jsem dostala do semifinále. Nechtěla jsem nechat nic náhodě, tam už jsem musela běžet. Konkurence byla opravdu kvalitní.“
Měla jste ve svém prvním velkém finále nervy?
„Nervy nám tam hrajou úplně všem. Nikdo není úplně vyklidněný, že by se nic nedělo. To by bylo naopak špatné. Já jsem trochu nervózní, ale zdravě nahecovaná. Na start se těším, ctím adrenalin, to je u sprintu důležité, to je jedině dobře.“
Co vás před startem nabudí?
„Já si v rozcvičení pouštím hudbu, to dělá snad každý atlet. Adrenalin je dobré tam nechat, nesnažím se ho odbourat. Když zazní výstřel, je to jedině dobře. Já asi nejvíc poslouchám hip hop a rap. Je to taková všehochuť. Já si na jednu stranu poslechnu Eminema, Tupaca, ale pak si poslechnu i George Michaela, Lady Gagu.“
Jak vaše výkony hodnotil trenér Ivo Pištěk, který vám před pár lety zachránil kariéru, když jste na čas vypadla z atletického systému?
„On toho moc nemusel říkat, protože on brečel. Opravdu měl slzy v očích, byl úplně šťastný. Byl to samozřejmě úspěch celého našeho týmu, nás obou. Objímali jsme se, měli jsme euforii, obrovská radost. Když jsem se dostala na semifinále na olympiádě, to brečel taky. To nebyl se mnou, to brečel doma. A pamatuju si, jak jsem poprvé zaběhla národní rekord (na šedesát metrů) 7,15, tak měl slzy v očích taky. To je pro mě největší odměna, vím, že se mi to povedlo, když má trenér slzy v očích. Víc nepotřebuju.“
Jste dynamická, technicky šikovná, ale ve srovnání s většinou soupeřek jste docela drobná. Jak hledáte hranici v silovém tréninku?
„Takhle, vy byste se možná divil… Já tak možná nevypadám, ale já sílu mám! V posilovně jako každý sprinter musím zvedat nějaké váhy, aby tam byla síla a výbušnost, která je potřebná při startu. Je pravda, že by bylo lepší, kdybych vypadala trošičku větší. Jsem ještě trošičku malinká, oproti ostatní sprinterkám by to chtělo přifouknout. Když jsem se tam postavila na halovém mistrovství Evropy v Apeldoornu, tak jsem opravdu byla poloviční. To doufám, že v budoucnu změním.“
Jaké váhy zvedáte?
„Osobák na bench mám sedmdesát dva a půl kilo. Vážím padesát tři, myslím, že to je celkem dobrý… Sprinteři ještě dělají cvik, říká se tomu sed. Máte na ramenou osu a sedáte si na lavičku. V tomhle sedu mám osobák sto čtyřicet kilo…“
