Špotáková: S holkama jsme se chechtaly

„To bylo samé, jééé, já tě pamatuju, jak jsi byla malá. A já tě pamatuji, jak jsi se narodila, jak jsi byla ještě v peřince. No prostě Jablonec,“ smála se Barbora Špotáková po závodě.

Návrat do Jablonce, kde jste naposledy závodila před sedmi lety, jste si očividně užívala.
„To tedy ano. Sešly jsme se zde všechny soupeřky, navíc přišli skvělí diváci. S holkama jsme se pořád chechtaly, což se poštěstí při málo kterém závodě. Ono nejde o to hodit každý den sedmdesát metrů, ale konečně si také zaházet na pohodu.“

Vítězka Abakumovová si to zřejmě nemyslela. Po závodě vypadala naštvaně.
„Vzala to trochu jinak než ostatní. My jsme se bavily, kdežto ona to brala smrtelně vážně. Místo aby měla radost, že si v klidu zaházela a ještě k tomu vyhrála. Chudák, asi si to neužila a to je mi jí líto.“

Pozvete ji vůbec na závěrečný večírek?
„Teď ani nevím. Nechceme tam nějaké trudomyslné.“ (usmívá se)

Ruska si stěžovala na krátký rozběh. Opravdu to tak vadí?
„Na něj byla hodně naštvaná. Na rozběh jsme si mohly stěžovat všechny. Navíc byl hodně měkký. Z toho je těžké házet, zvláště když je člověk unavený. Musela jsem hrozně dřít, abych se rozběhla.“

O druhém místě jste nakonec rozhodla svým nejlepším, posledním hodem.
„Jako jediný se mi trochu povedl, škoda že to byl takový kopec. Kdyby byl rozběh tvrdší, bylo by to asi lepší.“

Přece jen, nejste druhým místem trochu zklamaná?
„Trochu jo. Ale jsem už asi taková přející. A i když jsou to domácí závody, tak klidně nechám vyhrát někoho jiného. Nechci schramstnout všechno.“ (úsměv)

Jak se vám házelo na fotbalovém stadionu?
„Nebyl zde bod, na který by se mi dobře koukalo, když jsem házela. Ale na druhou stranu člověku ten stadion připadá menší, což je lepší. Pocitově to vypadalo, že oštěp létá hrozně daleko, skoro na druhou stranu.“