VIDEO, Stuttgart - Sportovní svět je u vytržení a Usain Bolt je přitom v klidu zpátky na Jamajce. Tentokrát si celou show pro sebe ukradla oštěpařka Barbora Špotáková.
Stejně jako sprinterský král Pekingu i ona včera překonala světový rekord ve své disciplíně hodem 72,28 metru s uvolněnou lehkostí. Tleskal jí stadion a záběry historického hodu se rozlétly do světa.
Doma v Česku právě Ludmila Špotáková, maminka rekordmanky, slavila krásné narozeniny.
Jste olympijská vítězka i světová rekordmanka. Jak se dají tyhle dva úspěchy porovnat?
„Můžu porovnávat pocity a ty byly po olympiádě možná ještě trochu větší. Tady to byl stejný hod jako vloni, kdy jsem tady hodila národní rekord 67,12. Byl to takový ten stejný pocit, že dám všechno do toho prvního hodu. Byla jsem stejně uvolněná.“
Když vám oštěp vylétl z ruky, napadlo vás, že poletí až za světový rekord?
„Věděla jsem, že je to hodně daleko, že to je sedmdesátka. Vloni tu byla Nikola Brejchová a řekla mi, že to je sedmička. Tak třeba by letos řekla, že je to dvojka. Člověk asi nikdy tolik nečeká…“
Ani když už je oštěp ve vzduchu?
„Viděla jsem, že to je daleko. Přítel Lukáš taky. Seděli nahoře, přijela fandit spousta lidí. A mně zrovna bylo tak na nic. Říkala jsem si, že se budu muset snažit, když tu je tolik lidí. A pak mi taky mamka řekla, že musím vyhrát, když má ty narozeniny… Myslím, že může být spokojená.“
Měla jste připravený jiný dárek, nebo jste spoléhala, že to vyjde při závodě?
„Ne. Vlastně... To nebudu říkat! A ještě se žení masér Tomáš Dřímal, pro něj je to taky pěknej dárek.“
Jak jste zjistila, že jste novou rekordmankou?
„Koukala jsme na tabuli, když se to tam objevovalo. Dva tečka...“
Co vám blesklo hlavou?
„Že to je až moc. Po olympiádě už se nejde radovat. To jste takovej vyradovanej. Vyprázdněnej. Oslavili jsme to na různých místech. Tam, v Pekingu, jsme se radovali, brečeli. Už je to tak strašně moc, že už na to nejsou síly. Teď už nemáte sílu znovu běžet a řvát.“
Fotografové vás ale nutili k tradičním vítězným gestům u světelné tabule s rekordními čísly…
„To už právě nebylo úplně ono. Nebylo to takové, jak si to člověk představuje, že tam přiběhne v euforii.“
Jak reagovaly soupeřky?
„Ty říkaly, že je po závodě. Tohle bylo blbý. Fakt už jsem ze sebe na olympiádě tolik vydala, že to moc nešlo. Znovu být centrem pozornosti celého stadionu, to je na mě moc.“
Stejně jako v Pekingu i ve Stuttgartu pršelo, podobné počasí bylo i při vašem prvním letošním národním rekordu v Zaragoze. Je možné, že vám takové podmínky vyhovují víc než jiné?
„Je to možný. Asi jo. Bylo to podobné jako v Pekingu. Trochu pršelo. Bylo trochu víc zima. Přece jenom jsem holka z Jablonce, tam je takhle furt. Neměla jsem s tím problém. Jsem zvyklá v tomhle počasí trénovat.“
Váš přítel Lukáš Novotný tentokrát neseděl u oštěpařského sektoru ale na druhém konci stadionu. Neznervózňovalo vás to?
„Hledala jsem je, ale Lukáše jsem nenašla. To mě štvalo. Říkali, že budou sedět nad stovkou, ale až nahoře u střechy. Ale pak jsem viděla, že roztáhly obrovský vlajky. Přijeli se podívat na svěťák, to je skvělý.“
Jak se vám líbí, že teď Česko drží v hodu oštěpem světové rekordy v kategorii žen i mužů?
„To jsem si tak někdy v duchu přála, že by to bylo skvělý. Teď jsme oštěpařská velmoc. Honza z toho musí mít radost, i Dana Zátopková. Co k tomu říct?“
Jak velký vliv mělo sledování videopásků s nejlepšími Železného hody, na který jste se před závodem dívala na pokoji u Španělky Mercedes Chillaové?
„Fakt mi to pomohlo. Honza oštěp pěkně prochází a to bylo jediné, co jsem nezvládala. Já mám jiného trenéra, jmenuje se Rudolf Černý. Ale když mám problémy s technikou, na Honzu se můžu vždycky obrátit. Vždycky si udělá čas. Jeden trénink je pro mě dost, abych se dostala zpátky. A znovu: Oba rekordy jsou teď v Česku. Nemůžu si přát víc.“
Příští víkend je v Sýkořicích, odkud pochází váš přítel, posvícení. Pojedete?
„Nemám sílu moc slavit. Určitě se tam chystám. Ale jsem z toho všeho hrozně vyčerpaná. Pořád musím vyprávět o tom zážitku na olympiádě. A už jenom vyprávění o tom vyčerpává. Těším se na dovolenou, kde budu mít úplný klid. Užili jsme si dost.“
Pojedete někam do hlubokých lesů?
„Do ciziny, to stačí.“
Když jste přijížděla do Stuttgartu, myslela jste na to, že jste si tady v posledních dvou letech vždycky zlepšila osobní rekordy? A že váš osobní rekord před sobotou byl vzdálen jen 28 centimetrů od dosavadního světového rekordu Kubánky Menédezové?
„Myslela jsem na to, že si můžu hodit osobní rekord, který byl už velmi blízko světovému rekordu. Ale o samotném světovém rekordu jsem nikdy nepřemýšlela.“
Na závodech v Lausanne a v Jablonci nad Nisou jste po olympiádě cítila únavu. Kdy se to zlomilo k lepšímu?
„Ono to jde postupně. Už v Jablonci jsem cítila, že to je fyzicky skoro stejné, akorát tam byl měkký rozběh. Kdybych poslední hod v Jablonci trefila rovně, ne do výšky, byla by to osmička nebo devítka určitě.“
Naznačilo vám to něco?
„To už jsem tušila, že by to mohlo být dobré, pak jsem tento týden docela dost trénovala a cítila jsem se docela dobře. Až tady před závodem pak zase hrozně. Říkám Rudovi: My snad neměli trénovat, já jsem úplně v prčicích...“
Co se stalo za týden od závodu v Jablonci?
„Tam jsem byla pořád ještě taková unavená. Spíš psychicky jsem nebyla připravená, že můžu hodit tak daleko. U hodně lidí záleží na tom, jak se na ten závod budou připravovat. Když se týden dopředu připravujete, že hodíte daleko, tak hodíte daleko. Když to berete jen tak, že to bude v Jablonci sranda, tak to sranda je, nic jiného. Bylo to tam moc fajn, s holkama jsme se skamarádily, to nejsou žádné kecy. Lepší konec sezony si ani nejde představit.“
Na stadionu ve Stuttgartu, odkud zmizí atletická dráha, se vám vždycky dařilo. Má pro vás tohle místo opravdu nějaké zvláštní kouzlo?
„Nevím, vždycky, když sem přijdu, věřím si, že hodím daleko. Před závodem mi bylo fakt divně. Ale vejdu na stadion… Hrozně dobře to tady na mě působí. Když běžím, tak se podívám tam, kam mám hodit. Je tady ta dominanta, na kterou se dá koukat. Prostě mi to tu sedí, povrch, všechno. Budu atlet, který bude mít na Stuttgart nejlepší vzpomínky.“
Gratulovaly vám k triumfu soupeřky?
„Jsou hrozně fajn. Vloni se říkalo, že nejsme přátelé, ale vážné soupeřky. Tenhle rok se hodně změnilo. Na olympiádě to byla krásná soutěž. Holky si navzájem fandily. V Jablonci jsem se o ně trošku starala. V Praze jsme se šly projít, vzala jsem je do své nejoblíbenější hospody. V Jablonci jsme seděly za jedním stolem, bavily se. Přijely jsme do Stuttgartu a poznala jsem, že se vztahy změnily. Říkaly jsme si ahoj, ahoj. Jsem překvapená, jak pěkné to teď je.“
