Isinbajevová: Jsem holka, tak pláču
FOTOGALERIE - Po úspěšných pokusech Jelena Isinbajevová výskala radostí, ale když laťka v O2 Aréně potřetí spadla z rekordní výšky, upřímně se rozplakala v objetí svého trenéra Vitalije Petrova.
Krátce po čtvrteční půlnoci už byla při exkluzivním rozhovoru pro deník Sport zase usměvavá a rozpustilá. Například vysvětlila, na co myslí, když se při závodě před pozorností schovává pod dekou.
Jak se vám v Praze líbilo?
„Mítink byl skvělý. Organizace, sportoviště, diváci. Připravili všechno. Pro mě bylo potěšením tady závodit a těším se na příští rok. Jsem si jistá, že se příští rok vrátím. A jsem si jistá, že tentokrát světový rekord překonám. Co se týče výsledku, jsem ráda, že jsem vyhrála výkonem 490 centimetrů, protože jsem v Česku zatím nejvíc skočila 466. Takže jsem ráda, že jsem to číslo trochu vylepšila. Ale po závodě jsem byla smutná, protože jsem chtěla lidem dát světový rekord. Víte, když jsou na mě lidi milí, snažím se jim něco vrátit.“
Po závodě jste se dokonce rozplakala. Běžně takhle ukazujete svoje emoce?
„Ano, to je normální. Samozřejmě, že když jsem smutná, tak pláču. Jsem holka, žena. Pro nás je normální, když občas pláčeme. Na tom není nic špatného. Většinou se samozřejmě snažím držet to v sobě. Ale tohle byl pro mě poslední závod halové sezony a k rekordní výšce 501 centimetrů jsem byla tak blízko… Byla to taková škoda!“
Lidé si často myslí, že je pro vás překonávání světových rekordů snadné. Ale ono to asi tak není, že?
„Rozhodne ne. Není to snadné. Všechno je těžké. Vezměte si, že jsem na stadionu sama a veškerá pozornost je upřena na mě. Ale mně to nevadí, já mám takovou atmosféru ráda. Líbí se mi, když jsem sama na dráze.“
Při pražském závodě jste se ale podle svého zvyku před přílišnou pozorností schovávala pod dekou. O čem v takových chvílích přemýšlíte?
„Jen se snažím uniknout novinářům, kameramanům. Protože jsou všude kolem. A já se snažím koncentrovat na svůj další skok, představovat si, co mám udělat, dobít energii. Jde jen o to být soustředěná.“
Cítíte, že se veškerá pozornost upíná na vás?
„Samozřejmě, že to dokážu vycítit. Ale opravdu mě to neobtěžuje. Spíš mi to pomáhá. Jakmile lidi křičí, když se rozbíhám, dává mi to sílu navíc. Ve čtvrtek mi to pomáhalo hodně.“
Během závodu jste často odbíhala na konzultace s vaším trenérem Vitalijem Petrovem, o čem jste si povídali?
„Řešili jsme technické věci. Zvlášť před posledním pokusem na výšce 501 centimetrů to tak bylo. Vymýšleli jsme, jakou tyč vzít, jestli bych měla rozběh o krok zkrátit, nebo prodloužit. Ale potom, co jsem rekord neskočila, snažil se mě utěšit. Říkal: Prosím, uklidni se, neplač. Jsi silná, jsi nejlepší. Máš před sebou dlouhou letní sezonu. Neboj, příští rok se vrátíme zpátky a skočíš tady výš.“
Skáčete nejvýš na světě, cítíte se jako když létáte?
„Je pravda, že když udělám technicky dobrý skok, opravdu se cítím, jako bych létala. Zvlášť když do toho dám víc síly a všechno mi vyjde, tak to tak je. Ale když není všechno technicky v pořádku, bojuju sama se sebou a skoky jsou příliš těžké a ne tak pěkné, je to o něčem jiném.“
A co skutečné létání? Nechtěla byste si třeba někdy vyjet z Bajkonuru raketou do vesmíru?
„Ani ne. Já mám létání docela ráda. Ale upřímně, po těch nehodách, co se nedávno staly, jsem trošku vystrašená. Pokaždé, když nastupuju do letadla, napadne mě: možná, že je to naposledy. Možná umřu. Opravdu se teď bojím. Ale to je život. Když to bude můj osud, tak nashledanou.“ (zamává rukou)
Každý se asi něčeho bojí…
„Samozřejmě. Ale snažím se o tom moc nepřemýšlet, protože jinak by člověk nemohl žít. Snažím se myslet spíš na dobré věci. Dokonce i když nastupuju do toho letadla, nakonec se vždycky snažím přesvědčit: dopadne to dobře.“
Díky svým sportovním úspěchem jste velmi slavná a stýkáte se známými lidmi. Několikrát jste se setkala s bývalým ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Jste přátelé?
„Neřekla bych, že jsme přátelé. Pan Putin i náš současný prezident Medveděv milují sport. Jsou to bývalí sportovci. Po každém úspěšném šampionátu pro nás pořádají setkání, kde se schází všichni sportovci. Chovají se velmi mile a přátelsky. Je vždycky pěkné, když cítíte podporu od představitelů země a řeknou vám: Jeleno, fandíme vám. Samozřejmě, že se s nimi nemohu přátelit, jsou příliš vysoko.“
Je pravda, že máte na Putina telefonní číslo?
„Ne. Mohu zavolat lidem z jeho sekretariátu. Ale přímé číslo nemám.“
 | V sobotním deníku Sport najdete: |
| » celý rozhovor s Jelenou Isinbajevovou O čem mluví: » Jak ji napálil olympijský vítěz boxer Lebzjak? » Proč tyčkařky nejsou kamarádky? |
