Jestliže se o basketu říká, že je sportem vysokoškoláků, pak on by v téhle komunitě mohl aspirovat na doktora věd. Na soustředěních, turnajích, ve volném čase, vždy se snaží najít si prostor pro svůj koníček, který hraničí se závislostí. Čtení. „Už jsem na to ale navyklý," říká Pavel Pumprla. Muž, jenž je pod koši neodbytný jak komár, platí mimo palubovky za sečtělého perfekcionalistu.

Jak se tahle vaše záliba a basketbal dají propojit?
„Dobře, protože v málokteré práci má člověk tolik výjezdů ven, při nichž má čas číst jak na cestě, tak v hotelu. Ač je program plný tréninků, společných jídel nebo zápasů, času na čtení i jinou seberealizaci zbývá spousta. A já jsem ten návyk měl v sobě odjakživa. Ze začátku jsem četl knihy o historii basketbalu, hráčích z NBA, mám načtenou biografii Billa Russella, Wilta Chamberlaina, jsou tam Jordan, Bird, Magic, Rodman, Shaquille O'Neal, Charles Barkley nebo Phil Jackson a od basketu se dá klidně přejít i k jiným biografiím."

Už ten úvodní seznam zní přesvědčivě... A co takhle detektivky?
„Ani s fikcí nemám problémy. Na druhou stranu, v tomto případě jsem využíval víc audioknihy. Naposlouchal jsem různé fantasy, třeba sérii Eragonu, což bych určitě nečetl - jen jeden díl byl k poslechu asi na několik desítek hodin. Drandil jsem po parku s malou dcerkou v kočárku a třeba dvě hodiny poslouchal - od norských detektivek, Nesboa, Petera Maye až po fantasy. Od té doby se toho ale hodně změnilo. Fikci jsem už pomalu opustil a směřuju četbu k sebevzdělávání. I tady jsem však staromódní a věřím víc knížkám, kde jsou informace ucelenější než na internetu."

Jak tedy reagujete, když někdo řekne: papír je mrtvý, budoucnost je v digitálu?
„Zkoušel jsem to. Když začaly elektronické čtečky, koupil jsem si v Německu jeden z těch relativně prvních kindlů, naházel si do toho spoustu knížek. A pak mi to na letišti vytáhli a šel jsem s nimi na zákulisní kontrolu, protože tehdy to ještě moc neznali a šel z toho trochu strach. Nicméně to nebylo ono. Vůbec se mi nelíbilo přepínání stránek, jež si vzalo sice půl vteřiny, ale muselo to přebliknout. Nebyl tam ten klasický pohyb, pocit papíru mezi prsty nebo šance dát si tam záložku. Do toho čtu docela rychle, takže když jsem si dělal kurz na rychločtení, zjistil jsem, že můj základ je nadprůměrný, což mi pomáhá. Za kratší čas jsem schopný přečíst víc knížek."

Není to už trochu posedlost?
„Možná. Já jsem na knížky tak úchylný, že stejné dílo, které jsem přečetl ve čtečce nebo slyšel v audioverzi, jsem si později beztak koupil, abych ho měl v knihovně. Knížky, které jsem četl, mám rád u sebe a těší mě vědomí, že se k nim kdykoliv můžu vrátit. Každý den se třeba snažím vyhradit si alespoň půl hodiny nebo hodinu na čtení. A jak máte v sobě tenhle zvyk zabudovaný, tak si na to prostě čas najdete. Měl jsem i období, když jsem četl míň nebo vůbec, ale najednou mi došlo, jak moc mi to chybí a jak jsem se zastavil a neposunul se nikam dopředu."

Kolik knížek tudíž doma máte?
„No, to je také zábavná historka - když jsme s manželkou nedávno probírali, jak by mohl vypadat náš dům, který si v budoucnu postavíme, měl jsem dva požadavky: bez schodů a s obří knihovnou. Schody jsou jasné, moje kolena za kariéru už něco zažila a ještě zažijí, takže chvíle, kdy musím ráno vstát a jít po schodech dolů, nejsou fakt příjemné. A ta obří knihovna by měla být alespoň přes celou obývákovou stěnu."

Vskutku ambiciózní plán.
„To zaplním. Mám asi deset nebo dvanáct krabic od banánů plných knížek a do toho dvě malé knihovny už takhle zaplněné věcmi, které aktuálně čtu. Odhadem je jich tak 400 až 500. Nakonec tam jsou i takzvané „sitting ducks", což jsou knížky, které tam sedí a čekají, až po nich sáhnu. Ty mi navíc přibývají větším tempem, než je stíhám číst."

Jste ten typ, co si zajde do antikvariátu a nějaký čas si to tam probírá?
„Paradoxně staré knížky moc nemusím. Myslím tím staré formátem, ne obsahem. Klasiky jsou super a dá se v nich spousta věcí najít, jen nemám rád, když už se rozpadají. Občas si sice zajdu do knihkupectví podívat se, co je nového, nebo si vyfotím, co mě zaujme, ale stejně si to pak většinou objednám po internetu ve větším balíku. Preferuju, když zaslechnu něco v podcastech či vzdělávacích videích, a když někdo někde něco doporučí, podívám se na to. Používám třeba aplikaci Goodreads, takže většinou objednávám na dálku, než bych vykupoval knihkupectví."

Čili když se měl dřív na škole vytvářet čtenářský deník, ostatní spolužáci reptali, ale vy jste byl v pohodě?
(směje se) „Nedělalo mi to problém. I když je pravda, že ten typ knížek, který nám tehdy na škole vnucovali, bych asi ocenil víc teď. Čtenářské deníky by se mohly pro školáky poskládat trochu jinak, aby tam byly spíše věci pro daný věk, které by děti víc přitáhly k četbě. Já jsem s tím sice problém neměl, ale co jsem viděl, tak výběr povinné četby spoustu spolužáků nebavil a paradoxně je to od čtení odradilo."