Fibingerová ze mě nebude, říká sestra basketbalisty Veselého
Zatímco „Smečující ninja“ Jan Veselý řádil pod bezednými koši, koše s odpadky musela doma vynášet i za něj. Hana Veselá, devatenáctiletá basketbalistka SBŠ Ostrava, nezastírá, že bývaly časy, kdy měla z nekonečných narážek na slavnějšího bráchu kopřivku. „Znali mě jen jako Veselého sestru, jinak mě ani neoslovovali,“ říká juniorská reprezentantka na rovinu. „Ale už jsem z toho vyrostla, teď jsem strašně ráda, že můžu být jeho sestra. Je to čest.“
Talentovaná basketbalistka už má od příští sezony vyřízené studijní stipendium na Michigan State University. Nejdřív ovšem musí dokončit maturitu na sportovním gymnáziu v Ostravě, takže hraje první ligu za ostravský tým SBŠ. Nijak nezastírá, že dřív těžce snášela těžce, jak se vše točilo kolem bratra.
„Bral všechnu pozornost, já byla v pozadí,“ líčí už s úsměvem. „Přijel domů a bylo to samé Honzík, Honzík… Musela jsem poslouchat, jak se má, co dělá. Těžce jsem to v pubertě snášela, ale je to za mnou. Když jsem se teď ze studií v Americe vracela já, tak to byla zase Hanička, Hanička...“
Máma Ivana, bývalá elitní volejbalistka, měla pro dceru pochopení. „Pro Hanku bylo těžké mít úspěšného bráchu,“ přitakává Ivana Somolová. „Každý ji s ním poměřoval, v určitém období se nikdo neptal na ni, ale jen na bráchu. Pomohlo jí, že šla na roční výměnný pobyt do USA. Tam byla konečně sama za sebe a musela se o sebe postarat. A tam také zjistila, že je vlastně fajn mít takového bráchu. Že třeba může víc cestovat, má větší možnosti.“
Na střední škole v malém městečku v Michiganu vstřebávala Hana Veselá hlavně jazyk. Nicméně hrála i basketbal, volejbal a věnovala se atletice. „Běhala jsem štafety 200, 400 i 800 metrů. A musela jsem i házet koulí, abychom díky té mojí výšce posbírali nějaké body navíc. Ale Helena Fibingerová ze mě nebude, házela jsem nějakých deset metrů.“
Pravdou je, že na atletické dráze se na ni soupeřky kolikrát dívaly překvapeně. „Koukaly, co dělá tak vysoká holka na čtyřstovce,“ směje se Veselá. „Ale mě běhání baví. Samozřejmě tam byly i rychlejší holky, ale docela jsem jim stačila. A hrozná zábava byl volejbal! Občas jsem i něco zablokovala, takže jsem se hned chlubila mamce. Byla pyšná.“
Na volejbal se Hana Veselá často chodila jako malá dívat. Na trénincích Frenštátu podávala míče. „Vždycky jsem mamce i holkám záviděla, jak u toho vypadají dobře. Bohužel, nebo teď možná spíš bohudík, nebyl v Příboře, kde jsme bydleli, volejbalový klub. Jen basketbalový. Postavou se na basket hodím víc, jsem spíš po taťkovi (bývalý hráč NH Ostrava), takže to asi pasuje. Mělo to tak být. A basket mi taky nakonec otevřel cestu do Ameriky, což byl vždycky můj sen.“
Na hřišti slavnějšího bráchu dotahovat nechce. Ani by to prý nešlo. „Jsem holka, ženský basket je jiný. Honzovi fandím, jsem na něj pyšná, ale jdu si svojí cestou.“ I proto se neohání žádnou „omračující“ přezdívkou. „Honzovi říkají Smečující ninja, ale já nemám žádnou přednost, která by mi tak hodně šla. Takže na přezdívku zatím čekám,“ usmívá se Veselá. „Holky v repre mi říkaly Vesy, ale to se moc neuchytilo. Takže jsem furt Hanka.“
OČIMA MATKYIvana Somolová, bývalá ligová volejbalistka „Hanka i Honza jsou si podobní v tom, že jsou oba nebojácní a ctižádostiví. Mají rádi vysoké životní výzvy a jdou si za svými sny. Oba mají bojovného ducha, milují být na hřišti a makat. Holt vyrůstali ve sportovní rodině. Hanka je celý táta, má svoji hlavu, je tvrdohlavější. Kdežto Honza je docela tvárný. Když tisíckrát na koš, tak tisíckrát na koš... Balkánská škola. Hanka mi kdysi vyčinila, že jsme ji nedali na volejbal. Chodila na moje zápasy a podávala nám na tréninku míče, ale vyšlo to nakonec na ten basket. Ale myslím si, že v něm má před sebou velkou budoucnost, když jí vydrží zdraví. Může s basketem zažít stejně krásné chvíle, jaké jsem ve vrcholovém sportu zažila já s volejbalem.“ |
