Satoranský očima blízkých: Absolutní osobnost. Nikdy nebude spokojený
„Vidíte ty velké oči? To je známka totálního štěstí,“ upozorňuje Jitka Procházková, maminka Tomáše Satoranského, když mrkne na snímek, jak její syn s fanoušky slaví postup českého týmu na mistrovství světa. „Vždycky, když je naprosto šťastný, má takhle rozšířené oči. Měl je i jako malý, když jsem mu cestou v tramvaji vyprávěla něco zajímavého.“ Pavel Hacmac, otec paní Jitky a Satoranského děda, souhlasně přikývne. Oba jsou nedílnou součástí úžasného výstupu kluka z pražské Flory do pozice superstar basketbalového MS, příkladného lídra české reprezentace a respektovaného hráče NBA. Nechme je tedy povídat.
Zahrada v Hodkovičkách na okraji Prahy. Na stůl se podávají výpečky s bramborovým knedlíkem a se zelím. Početný rodinný klan vítá tradičním českým jídlem po návratu ze senzační čínské mise svého hrdinu.
„Z Tomáše čišela energie. Úplně z něj sálalo, jak si užívá, že lidi u nás objevili basketbal a Satoranského. Ani já jsem nečekala, že to bude taková síla.,“ vykládá Jitka Procházková.
„Říkal jsem mu, že má osmdesátiprocentní zásluhu na tom, kam až to na šampionátu dotáhli, ale on mě hned okřikl: Dědo, na tom máme zásluhu všichni. Tomáš je skromný,“ dodává Pavel Hacmac.
„Hlavně byl rád, že zase mohl být s námi, protože se jinak moc nevidíme. Taky mu děláme radost tím, že s ním nemluvíme pořád o basketu. Bavíme se o rodině, o malé, aspoň na chvíli může basket hodit za hlavu,“ připojuje maminka.
Pracuje v mateřské školce a zápasy českého celku sledovala s drobotinou. „Děti řvaly: Česko a Tomáš! Jedna holčička teda fandila Japonsku. Kluci na ni křičeli: Co tleskáš, to byli Japonci. Pak jsem si uvědomila, že její tatínek překládá z japonštiny. Ale to byla náhoda,“ usmívá se energická paní Jitka. „Prožívala jsem to asi nejvíc v životě. Vnímala jsem tu neskutečnou bojovnost. Přijde mi, že když Tomáš hraje za reprezentaci, je jiný. Má jiné cítění, než když nastupuje v NBA.“
Její potomek se vrátil do vlasti jako král. Už předtím obdržel v Chicagu pohádkový tříletý kontrakt na 30 milionů dolarů, což z něj dělá nejlépe placeného sportovce Česka. Ale o penězích jeho příběh není. Začněme sbírat důkazy od prvopočátku a naslouchejme těm, kteří ho s Tomášem psali.
„S basketbalem začal ve škole,“ provádí výkop děda.
Maminka: „Ve druhé třídě. Na třídní schůzce jsem ho přihlásila do basketbalového kroužku. Ale sportoval odmalička. Chodil na plavání, míčové hry, a když přišla možnost dát ho na basket, tak ač jsme volejbalová rodina, neváhali jsme. Byl vysoký a akční. Potřebovala jsem korigovat jeho živost. A rovnou z vyučování mohl jít na trénink, což byla výhoda.“
