25 let od sprostého podvodu: předstírali mentální postižení a vyhráli paralympiádu
Paralympijský sport je plný inspirativních příběhů, kde často platí, že nejde o vítězství, ale o samotnou účast. O to větší šok způsobila před 25 lety zpráva o neuvěřitelném podvodu, který otřásl základy fair play – španělský tým v basketbalu si na paralympiádě v Sydney došel pro zlato bez jediné porážky. Problém? Většina hráčů pouze předstírala mentální postižení. Jak se takový podvod mohl vůbec uskutečnit? Kdo za ním stál a kdo z něj profitoval?
Při úvodním zápase proti Portugalsku vedli Španělé drtivě o 30 bodů. Během time-outu přišel od trenéra zvláštní pokyn: „Kluci, neblbněte a trochu sundejte nohu z plynu. Nebo ještě poznají, že jste zdraví,“ zaznělo na lavičce šeptem. Slova, která měla navždy zůstat utajena. Jenže jeden muž měl už tehdy v hlavě plán na odhalení celé frašky.
Jmenoval se Carlos Ribagorda – tehdy 25letý basketbalista z amatérské ligy, který zároveň externě přispíval do magazínu Capital. Později napsal i politologickou knihu o mladé pravici. Rozhodně tedy nešlo o někoho, kdo by působil dojmem mentálně postiženého.
Špion uvnitř týmu zdravých hráčů
Jak se Ribagorda vůbec dostal do paralympijského týmu? „Pět měsíců před olympiádou mě pozvali do mužstva. Napřed jsem nechápal proč – všude jen zdraví hráči. Pak mi spoluhráči i trenéři řekli, že stejně všichni ví, že sport mentálně postižených je fraška. Tehdy jsem si řekl, že to celé prozkoumám. S vydavatelem jsme se domluvili, že připravím reportáž, která podvod odhalí,“ vzpomíná Ribagorda.
Těsně před odletem se do týmu připojili dva mentálně postižení hráči z Madridu, zbylých deset však žádnou formou mentálního postižení netrpělo – neprokazovali IQ nižší než 70, jak vyžadovala pravidla.
Španělé pak prošli turnajem bez ztráty kytičky – ve skupině dominovali, v semifinále přehráli Polsko a ve finále si poradili s Ruskem 87:63. „Myslím, že minimálně tři jejich hráči byli tenkrát také zcela zdraví,“ tvrdí Ribagorda.
Brýle, klobouky a žádné holení
Mnoho hráčů prý bralo účast v Sydney hlavně jako dobře placený výlet – za zlatou medaili slíbil Španělský olympijský výbor prémii 200 tisíc dolarů. Už během her si ale ostatní týmy začaly všímat podezřelé kvality soupeře.
„Upřímně, minimálně tři z nich by mohli hned hrát australskou první ligu. To, co s míčem předváděli, jsem u mentálně postižených nikdy v životě neviděl,“ řekl později trenér domácího týmu.
Ještě před návratem do Španělska přišla navíc zvláštní instrukce – nasadit sluneční brýle, klobouky z oficiální kolekce a neholit se, aby je na letišti nikdo nepoznal. „Na letišti jsme se pak rychle proplazili ven kolem ministra sportu,“ popisoval Ribagorda. Jenže fotky ve sportovním deníku Marca a diskuse na internetu rychle odhalily realitu.
Ribagorda následně zaslal svou zlatou medaili do sídla Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne a zveřejnil celou reportáž. „V zemi zvyklé na skandály kolem královské rodiny tohle na nějaký čas zastínilo úplně všechno,“ dodává.
Případ vyústil v rozsáhlé vyšetřování, které trvalo neuvěřitelných 13 let. Klíčovou postavou se ukázal být Fernando Martín Vincente – tehdejší místopředseda Španělského paralympijského výboru, madridský radní a člen výkonného výboru Mezinárodního paralympijského výboru. Měl přitom sám postiženého syna – o to cyničtěji jeho jednání působilo.
Španělská média v té době spojovala Vincenta s podezřelým majetkem – jachtou, osmi luxusními vozy, pěti domy a šesti rozsáhlými pozemky. Vincente nejprve vše popíral, ale nakonec byl uznán vinným z podvodu. Odstoupil ze všech funkcí, veřejně se omluvil a basketbalisté museli zlaté medaile vrátit. Skandál ale spustil lavinu dalších vyšetřování napříč paralympijským světem.
Tvrdý trest - stopka na 12 let
Ukázalo se, že podvádění nebylo výjimečné – podobně se švindlovalo i ve stolním tenisu či plavání. Problémem byla téměř nulová kontrola. „Předstírat tělesné postižení je složité. U mentálního je to daleko těžší odhalit. Jediný test, který jsem absolvoval, byl základní krevní rozbor,“ říká Ribagorda.
Z obav o ztrátu prestiže i partnerů rozhodlo paralympijské hnutí o radikálním kroku – disciplíny pro mentálně postižené byly na 12 let vyškrtnuty z programu. Do her se vrátily až v Londýně 2012, tentokrát s důsledným testováním.
Aby mohl sportovec startovat mezi mentálně postiženými, musel splnit tři podmínky:
- IQ pod 75
- postižení muselo vzniknout před dosažením 18 let
- musí mít narušené adaptační schopnosti – například v sociální či komunikační oblasti
A tak se nakonec ukázalo, že i z toho největšího sportovního podvodu může vzejít něco dobrého.
