Balvín o 10 letech ve Španělsku: Tokio je výzva, záchrana byla šílená
V nejlepší evropské soutěži, španělské ACB lize, má za sebou životní sezonu. Ondřej Balvín (28) byl stěžněm RETAbet Bilbao a baskický klub pomohl udržet v elitní soutěži. Ačkoliv před jejím koncem dostal covid a málem musel do nemocnice. O oslavách malého zázraku, polonahé tiskovce i návratu do reprezentace, kde mu přibude velký konkurent Jan Veselý, hovořil otevřeně. Stejně jako o snění o NBA a lukrativní smlouvě, kterou mu nyní agent shání.
Momentálně si Ondřej Balvín dopřává dva týdny zasloužené dovolené. Brzy se však 217 centimetrů vysoký kolos připojí k národnímu týmu, aby zabojoval o olympijské hry.
Jak probíhá dovolená?
„Měli jsme sezonu prodlouženou kvůli epidemii covidu u nás v týmu a potřebovali jsme odehrát zápasy. Takže teď vyloženě odpočívám, protože jsem potřeboval vypnout. Na nároďák přijedu možná lehce z formy, ale odpočívám. Chci vidět rodinu a známé. Ale že bych se přežíral a popíjel pivečko, to zase ne.“
Popište zběsilý závěr ACB ligy, kdy jste do posledního kola bojovali s Bilbaem o záchranu. Jaký byl?
„Šílený! Naprosto! Tři kluci v našem týmu včetně mě dostali covid, což bylo minimum na to, aby se vyhlásila pandemie a překládaly se zápasy. Já jsem byl jediný z těch tří, který měl těžší průběh. Jednu chvíli jsem skoro myslel, že bych si šel lehnout do nemocnice, protože se mi dost blbě dýchalo. Čekal jsem ještě den a podle toho bych reagoval. Deset dní jsem ležel v posteli a nedělal nic. Tím, že nám přeložili zápasy, jsem věděl, že jak vstanu z postele, musím hrát.“
Šel jste hned na věc?
„První zápas jsem teda ještě nehrál, ale pak jsem se lehce začal zapojovat do tréninku. Ten jsem ze začátku skoro nedával. Přeběhnul jsem třikrát hřiště a už jsem lapal po dechu. Covid není sranda. Ale naštěstí jsem se z toho rychle dostal. Dali mi nějaké vitamínové injekce pro energii. První zápas mi trvalo chytnout rytmus, ale od té doby jsem se zlepšoval.“
Hráli jste o záchranu a do toho udeřila pandemie. Jaká byla v klubu atmosféra?
„My hráči jsme byli v rámci klubu asi jediní, kdo věřil, že jsme schopní se zachránit. Ani na nás nebyl tlak, měli jsme druhý nejnižší rozpočet v rámci celé ACB. Víceméně nám řekli, že OK, pokud spadneme do druhé ligy, nic se neděje a chápou, že okolnosti k tomu můžou vést. My jsme se ale snažili bojovat o zázrak, který se nakonec stal.“
Byl to skutečně zázrak, že jste se udrželi na úkor Estudiantes Madrid?
„Rozhodně. Upřímně jsem si myslel, že se Estudiantes zachrání a jediný tým, se kterým můžeme bojovat o záchranu, bude Fuenlabrada. Měli jsme problém se zraněními v první půlce sezony, obnovovali jsme smlouvy s hráči. V podstatě až někdy v únoru jsme se sešli v plném složení všichni po zranění a s novými hráči. Byl fakt malý zázrak, že jsme se zvládli udržet.“
Spoluhráči z národního týmu se bavili na váš účet, když jste po posledním zápase seděl na tiskové konferenci do půl těla nahý. Jak se to seběhlo?
(smích) „Šli jsme dát ven děkovačku fanouškům a já jim hodil jako poděkování dres. Tak jsem šel na tiskovku polonahý.“
Slavilo se bujaře v Bilbau, největším městě Baskicka?
(smích) „V rámci omezení jsme toho zase tolik nemohli. V deset zavíraly bary, ale klub nám vyšel vstříc, objednal nám v jednom hotelu, se kterým spolupracujeme, patro. Udělali nám tam v sále catering a otevřený bar. Spousta kluků už další den odlétala, takže jsme slavili, ale v rámci mezí.“
Minulá sezona vyšla přitom Bilbau skvěle. Proč letos následoval takový propad?
„Neměli jsme moc štěstí na posily. Odešel Axel Bouteille do Málagy, Ben Lammers do euroligové Alby Berlín. Takové borce, na které jsme měli předtím štěstí, jen tak nenajdete. Podepsali jsme dva kluky, ale bohužel oba nebyli schopní adaptovat se na španělský basket a museli jsme hledat na trhu dál.“
Klub skončil s bilancí 10:26 na šestnáctém místě z osmnácti. Vy jste měl ale číselně skvělou sezonu. 11,5 bodu a 8,6 doskoku, to je náramná vizitka.
„Osobně jsem naprosto spokojený, byla to životní sezona. I když jsem byl ovlivněný zraněním kotníku, které jsem si přivezl z nároďáku koncem listopadu. V Bilbau se mi fakt hrálo oba roky pod Álexem (trenér Mumbrú) skvěle.“
Álex Mumbrú, někdejší úspěšný reprezentant Španělska, to je velké jméno. Sedli jste si?
„Skvěle. Nemůžu proti němu říct jediný špatný slovo. Přitom když ještě hrál, my všichni protihráči jsme ho nenáviděli. Vždycky jsem měl o něm mínění, že to musí být hroznej debil. Je to takový fanatik, rád rýpe do ostatních hráčů. Ještě byl Španěl, tak ho hrozně respektovali rozhodčí. Ale když mi poprvé zavolal můj agent Phillip Parun, že se mnou chce Álex mluvit, a zvednul jsem telefon, byl jsem hrozně překvapený, jaký fajn člověk to je. Je to někdo úplně jiný než na hříšti. Sedli jsme si strašně skvěle.“
Přesto Bilbao, kde vám skončila smlouva, s největší pravděpodobností opustíte. Co bude dál?
„Oni by chtěli, abych zůstal. Mně by se tam taky líbilo. Řekněme si to ale na rovinu. Co se týká financí, ten klub na tom není nijak skvěle. Určitě budu hledat lukrativnější kontrakt. Tohle je teď v rukách agenta.“
Už jste poloviční Španěl. Chcete zůstat v ACB, nebo vás to táhne jinam?
„Už jsem tam deset let, pro mě je to skoro víc domov než Česko, protože hlavní část života trávím tam. Mám Španělsko rád, už si teď zařizuji i španělský pas, protože v rámci Evropské unie na něj mám po deseti letech právo. Doufám, že až skončím s basketem, budu se moct ve Španělsku usadit. Ale s angažmá to teď bude složité. V ACB je komplikované zůstat, protože top týmy už mají na mojí pozici podepsané hráče a vyloženě pivoty neshání. Podle mě je šance tak 50 na 50, že bych mohl ze španělské ligy odejít. Nebráním se ničemu.“
Jaké ligy by vás lákaly?
„Nebudu lhát – Euroliga by byla super. Už jsem si vyzkoušel německou ligu a ono je vždycky ve výsledku nejdůležitější, co by to bylo za tým a jaké bychom hráli soutěže. Určitě chci do týmu, co hraje i poháry.“
Zápasy: 26 |
V NBA je trend, že velcí těžcí pivoti jako vy hůř hledají angažmá. V Evropě to tak úplně ještě neplatí, ale také se to tomu blíží. Jak vnímáte svou pozici?
„Je to takové, jaké to je. NBA se každých deset let transformuje, co se hráčů a herního stylu týká. Ale zase si vezměte, že jeden z kandidátů na MVP je Nikola Jokič. A řekněme si na rovinu, to není úplný ideál mužského těla. Zase na druhou stranu to ukazuje, že mít fyzicky atraktivní tělo není ve sportovním světě všechno. Tohle je jen dobře pro typologicky podobné hráče, že šanci pořád mají. Ve výsledku vždycky záleží spíš na tom, jakou má člověk sezonu, než jaké má fyzické parametry. Když jste dobří v něčem, o co mají zájem, vždycky si člověka najdou.“
Sám jste začal o NBA. Sen zahrát si v ní ve vás pořád doutná?
„Ten tam vždycky bude. Pablo Prigioni odešel do NBA, když mu bylo pětatřicet. Člověk po NBA bude vždycky pokukovat. Samozřejmě začínám být víc realista, že to asi nevyjde. Prostě ne všichni jsme ti nejlepší na světě. Když nevyjde v NBA, můžu uspět v ACB nebo Eurolize.“
Snažíte se uspět i na poli esportu. Finančně jste vstoupil do týmu Sampi, který vlastní fotbalista Jakub Jankto. Už jste vtažený do děje?
„Jakub mě informuje, co se v týmu děje. Řešíme spolu některé věci. Začali jsme pracovat se streamery, protože potřebujeme dostat tým víc do povědomí. V Praze se půjdu podívat na Sampi House, aby mě jím provedli a seznámil jsem se s některými lidmi osobně. S Jakubem už jsme se docela skamarádili, rozumím si s ním skvěle.“
Také vás ale čeká příprava s národním týmem, který se pokusí v Kanadě kvalifikovat na olympiádu. Těšíte se?
„Bude to fajn. Doufám, že se sejdeme v úplně plné síle. Zatím to tak vypadá. Po delší době se uvidíme, pokecáme. Jsme parta, která spolu drží už několik let. Olympiáda je velká výzva, ale když vidím třeba jen širší kádr Kanady, tak to bude pořádná divočina.“
S návratem do národního týmu počítá i Jan Veselý. Na pivotu vám přibude konkurent. Jak to berete?
„Honza je jiný typ dlouhého pivota, než jsem já. Může to pomoct dynamice týmu. Nároďák není o tom, aby si tam někdo honil ego na tom, jestli hraje pětatřicet minut, nebo pět. Samozřejmě je to konkurence na mém postu, ale já jsem rád, že Honza bude. Zkvalitňuje to náš kádr. Veseláč je jeden z nejlepších hráčů v Evropě, se Satym si rozumí. Oni jsou naši dva tahouni. Tohle je věc, která se musí respektovat.“
Vy nemáte velké ego, aby se vás to dotklo?
„Když to řeknu blbě – nároďák není ten, co vám dává práci. Je to radost. Jsem tam proto, že tam chci být. Kdybych měl velké ego a řešil, že Veselka bude hrát víc než já, nejel bych na repre. Ale takový nejsem. Nároďák je o partě a o tom, že můžeme zase něco dokázat.“
Jak velkou dáváte šanci Tokiu?
„Kvalda je o jednom zápase a štěstí přeje připraveným, takže stát se může všechno. Nemusíme postoupit ze skupiny a můžeme to celé vyhrát. Uvidí se.“
