Premium
12. října 2022 • 18:22

Zídek a Kudláček o EuroBasketu: Bez herní inteligence už to nejde

Autor: Michal Ježdík
Vstoupit do diskuse
0
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
SESTŘIH: Plzeň - Slavia 1:0. Další zvrat v boji o titul, rozhodl Šulc
Plzeň - Slavia: Ogbu před sebou nechal volného Šulce, ten posílá Viktorii do vedení! 1:0
VŠECHNA VIDEA ZDE

Skvělý basketbal, nasazení týmů, odhodlání, elegance, slušnost, vyprodané arény, neutuchající energie, oddanost fanoušků, emoce, zážitky. Takový byl EuroBasket 2022. Jiří Zídek jr. a Jakub Kudláček sledovali zápasy šampionátu nejen v O2 areně naživo. Oba jsem kdysi trénoval, s oběma i nadále spolupracuji a pojí nás nejen pracovní vztah. S vášní, potřebným nadhledem a osobní zkušeností o právě skončeném turnaji, ale i o sportu vůbec, o jeho směřování a reprezentaci, odpovídali na otázky, či si spíše vedli dialog.



Co vám utkvělo v mysli z EuroBasketu v Praze?
Zídek: „Návštěvy a atmosféra v hale a stoupající trend výkonnosti naší reprezentace, jež se nevzdala ani za nepříznivých okolností, které tým potkaly.“

Kudláček: „Boj o lístky, což je něco, co z České republiky neznám a beru to jako součást každého velkého utkání v zahraničí a trošku jako měřítko velikosti utkání. Utkání proti Srbsku splňovalo top kritéria NBA, NCAA nebo Euroligy, kde jsou v konečných fázích soutěží až brutální boje o vstupenky.“

Basketbal není v USA vnímán pouze jako sport, ale jako zábavní průmysl. Vzbuzuje emoce, přináší zážitky, nejen z výkonu na hřišti. Může to být jeden z cílů basketbalu v Evropě? Nejít na utkání jen pro výsledek?

bývalý pivot

Jiří Zídek mladší

Narozen: 1973

Stav: ženatý, s Martinou, spolužačkou z gymnázia, společně vychovávají 3 syny a 1 dceru

Současná profese: komentátor Euroligy (Euroleague TV)

Hráčská kariéra: UCLA (1991-95), Charlotte Hornets (1995-97), Denver Nuggets (1997-98), Seattle SuperSonics (1998), Žalgiris Kaunas (1998-2000), Ülker Istanbul (2000), Real Madrid (2000-01), Alba Berlín (2001-02), Trefl Sopoty (2002-03), Nymburk (2003-05)

Největší úspěchy: vítěz NCAA s UCLA (1995), vítěz Euroligy s Žalgirisem Kaunas (1999)


Zídek: „Musí. Myslím, že Amerika určuje trend, tím pádem bych řekl, že se tímto směrem budeme ubírat. Platí to i v jiných oborech, Amerika udává směr. Tradiční evropské pojetí basketu je, že jeden či dva majitelé kvalitního evropského týmu dávali obrovské subvence. Měli vlastně odpovědnost za většinu rozpočtu, ale poslední finanční opatření týkající se struktury rozpočtu, jež zavádí Euroliga (pravidla finanční stability a fair play), se jednoznačně od tohoto modelu odklání, což mi říká, že jdeme cestou marketingu a finanční udržitelnosti každého týmu, a tím pádem se přibližujeme Americe. Ale zachováváme si, a to doufám, že nám zůstane a v Americe mi to chybí, ty tradiční šílené fanoušky. Když se podíváš na youtube, porovnání amerických a evropských fanoušků mluví za všechno.“

Kudláček: „Evropa je teď na přechodu a musí se rozhodnout, kam půjde. Aby náš byznys model byl udržitelný, musíme basketbal a další sporty prodávat jako zábavu. V Evropě jsme zatím nepřišli na to, jak náš produkt prodávat, aby byl sám o sobě udržitelný bez ohledu na státní, městské a další dotace. Na rozdíl třeba od Spojených států, a to na vícero úrovních, v profesionálním sportu NBA nebo v univerzitních soutěžích pod hlavičkou NCAA. Oba tyto americké modely jsou udržitelné, a ještě generují nemalé zisky skrze prodej vstupenek, televizních práv a merchandisingu, což se u nás v evropském basketu doposud nepodařilo. A nemám pocit, že by to byl v minulosti cíl. Teď mám poprvé dojem, že to tak lidé vnímají, že se basket a profesionální sport všeobecně bude muset ubírat cestou udržitelného byznys modelu, i kvůli finančním problémům spousty klubů a stále větší nejistotě při čerpání různých dotací. Jsou to jednoduchá čísla, náš produkt musí celkově vydělat víc peněz, než utratí, a hodnota klubů a lig by měla růst, aby byl dlouhodobě udržitelný.“

Zídek: „Ještě bych doplnil, že pro mě je první vlaštovkou fakt, že kluby v Německu musí mít pozitivní rozpočet plus 250 tisíc eur, jinak jim nebude nezávislou auditorskou firmou udělena licence pro start v dalším ročníku. Je to jedna z nejlépe se rozvíjejících soutěží v Evropě, která má tato pravidla, a je šance, že ostatní ligy, potažmo kluby budou muset následovat jejich příklad.“

Kudláček: „Navážu na Jirku. Mimochodem Německo není ta nejbohatší liga, respektive ta, která utrácí nejvíc. Právě proto, že mají útratu navázanou na výdělek a snaží se kopírovat byznys model, v němž například počet zaměstnanců v klubu začíná odpovídat opravdovému byznysu. Jsou tam desítky, někdy více než 50 zaměstnanců, a už to začíná připomínat spíše standardní firmu. Německo nikdy neutrácelo tolik co například Itálie nebo Španělsko, kde kluby byly často hračkou majitelů nebo se v nich odehrávaly různé zákulisní hry, které, jak se vše postupem času stává legálnějším, už také nejsou žádoucí. Basketbalové trhy jako Německo nebo Austrálie jsou ukázkou, že to funguje, ale musí se na tom aktivně pracovat.“

Reprezentace není samozřejmost. Co přináší, a naopak obětují hráči, když reprezentují? Nejen oni, ale i jejich rodiny?
Zídek: „Musí obětovat volný čas, de facto tu část roku, kterou mohli strávit s rodinou, protože klubová sezona trvá plus minus devět, deset měsíců. Skloubit klub a reprezentaci je pak logicky náročné. Myslím si, že jim to poskytne jinou partu, jiný pohled na věc, teď mluvím sám za sebe. Atmosféra, když se daří a jsou úspěchy, je jiná než v klubu. V klubu je to pracovní poměr, tím pádem i tlaky jsou jiné. Hráčům pobyt v reprezentaci může pomoct ve výkonnostním růstu, že jsou víc vidět, to znamená i lepší kontrakty. A hlavně v létě nemusí trénovat sami, ale můžou být součástí týmového konceptu a zlepšovat se ve hře pět na pět. To je jisté.“

Kudláček: „Abych neopakoval Jirku, protože souhlasím s většinou věcí, které byly vyřčené. Na reprezentování toho není moc racionálního. Reprezentování je emocionální a emotivní akt, a i proto hráči po tak dlouhých sezonách obětují své volno. Identifikují se také se svým národem. Já jsem to tak třeba měl, když jsem hrál, stál jsem pod naší vlajkou a poslouchal hymnu. Je to něco víc než hrát za klub. Když posloucháte vyjádření kluků v reprezentaci, těmto pocitům se to přibližuje. Nebezpečí je, že tento pocit identifikace s jedním národem v tomto multikulturním světě se zmenšuje a bude ještě zmenšovat. Trochu se tedy bojím o budoucnost národních mužstev. Všechny federace by si měly udělat reflexi, co můžou hráčům nabídnout. Doteď to nemusely většinou řešit, protože tam existovala silná citová vazba, která byla silnější než racionální důvod pro to, aby hráči na šampionátech nehráli. Nevýhod spojených s reprezentací je hodně. Sezony v klubech jsou extrémně dlouhé, snižuje to prostor pro regeneraci, pro individuální i silový trénink.“

Hraje v rozhodování (ne)reprezentovat roli i osoba trenéra a spoluhráči?
Kudláček: „Stoprocentně. Hraje a musí. A je to samozřejmě další část těch iracionálních vlivů. Kamarádství, kdy kluci jsou spolu v podstatě deset let, což je jedna generace, která spolu často i vyrůstala. Na rozdíl od klubů, kde, jak Jirka říkal, se jedná o pracovní poměr a spoluhráči se často mění z roku na rok. Toto je jeden z apelů na všechny federace, aby se snažily vytvořit prostředí, v němž hráči chtějí být. Když se podíváte na reprezentace Řecka, Itálie nebo Španělska, je to v podstatě jedna velká rodina, která pracuje nejen s hráči, ale i s jejich nejbližšími tak, aby všichni byli v co možná nejkomfortnější situaci.“

Zídek: „Určitě. Můžu hodnotit za svou kariéru, nejvíc srandy jsem zažil v partě v nároďáku. Tečka. Racionálně bych doplnil, že se významně zlepšila situace kolem pojištění hráčů a jejich kontraktů. Když jsem hrál já, FIBA přenášela povinnost pojistit kontrakty na kluby, což bylo dost nevhodné, protože kluby byly donuceny, aby pustily své hráče do reprezentace, a ještě aby zaplatily extra pojistku nad rámec pojistky, kterou platily za kontrakt v klubu. Díky tomu docházelo k velmi nekomfortním situacím, v nichž byl hráč někde uprostřed dění – chtěl hrát za reprezentaci, ale klubu se nelíbilo, že za něj měl další finanční výlohy, a přitom jej uvolňoval. Já jsem byl například v klubech, které vždy hrály o nejvyšší mety a měly spoustu reprezentantů z různých zemí. Když jsme odjeli na reprezentační srazy, trenér neměl pomalu ani s kým trénovat. To byla také složitá vnitroklubová situace.“

Chceš, Jakube, něco doplnit?
Kudláček: „Ano, přál bych si, aby se klubová a reprezentační scéna spojily a začaly ,číst stejnou knihu‘. Teď většina rozhodnutí a negativa leží na hráčích, kteří se rozhodnou reprezentovat, nebo nereprezentovat. Představte si, že hráči, kteří hrají NBA nebo Euroligu, mají za sebou 85 až 90 utkání a k tomu se jim přidají další během léta v reprezentaci. Následně se vrátí do klubu pozdě. Klub, který je jejich chlebodárcem, již začal s přípravou, a to už je automaticky staví do jiné situace než spoluhráče. Nechci říct automaticky do lepší, nebo horší. To je věc, na které musí obě strany zapracovat společně, aby vše neviselo pouze na hráčích a nebyli dáni do situace neustálého výběru nebo konfrontace buď s kluby, nebo reprezentacemi. Tohle je hlavní výstup z mých rozhovorů s hráči během posledních let.“

Otázka k realizačním týmům. Italové svěřili roli hlavního trenéra Gianmarku Pozzeccovi, jenž má velmi silné emotivní vztahy s hráči. Pozzecco zařadil do svého týmu strůjce všech italských úspěchů, 77letého Carla Recalcatiho. Co vy na to?
Kudláček: „Znám všechny hráče a trenéry italské reprezentace, vyrůstal jsem s nimi nebo mě trénovali, na mistrovství jsem s nimi strávil několik dní. Pozzecco je velmi emotivní, to je jeho nejsilnější stránka. Přesně to sedí k reprezentaci, o čem jsme se bavili před chvílí. Cílem reprezentace není naučit basketbal, ale využít potenciál jak všech hráčů, tak trenérů. To bylo vidět i v posledním oddechovém čase před koncem vypjatého utkání ve čtvrtfinále, který vedl asistent trenéra. Doménou jejich hlavního trenéra jsou vztahy. Myslím, že italský tým dosáhl i díky těmto aspektům na víc, než se předpokládalo. Italové tedy nehledali jednoho člověka, který umí všechno, ale naopak toho, jenž celý tým i realizační řídí. Gianmarco si byl očividně vědom svých limitů a síly lidí, kteří jsou kolem něj. Právě tak byl tento trenérský tým postaven. On věděl, že jakožto nováček v roli hlavního trenéra bude potřebovat někoho, kdo má ohromné zkušenosti, a proto zavolal Carla Recalcatiho. Když se vrátíme ke zmíněnému oddechovému času, je zřejmé, že Pozzecco je schopen potlačit své ego. Nechal svého asistenta, aby nakreslil poslední akci. To dokazuje inteligenci všech lidí v realizačním týmu.“

Zídek: „Já tam vidím silná propojení, která mají hluboké kořeny. Recalcati byl trenérem Pozzecca ve Varese a nyní je jeho mentorem v reprezentaci. Byl i jeho hráčským mentorem. Důležité je, že Pozzecco si uvědomuje své limity a je ochoten se učit. Učil se v Cedevitě Záhřeb a nyní v Miláně pod Messinou.“

Kudláček: „U Sergio Scariola, trenéra španělské reprezentace, to bylo ale podobné. Byť je to skvělý stratég, ve finále řídil velmi intenzivně hru týmu hlavně v obraně jeho asistent. Všeobecně tu vidím rukopis NBA, kde má každý člen realizačního týmu svou expertizu, kterou družstvu předává, a head coach to řídí a diriguje.“

Je domácí prostředí výhodou, nebo svazuje ruce?
Zídek: „To zhodnotí až čas. Každému sedne jinak. Je to navázané na momentální formu a pak na úspěch. EuroBasket je turnaj, není to klubová devítiměsíční sezona. Je to takové kasino.“

Kudláček: „Já si myslím, že domácí prostředí je velký faktor. A desítky reprezentačních turnajů různých věkových kategorií, které jsem sledoval, mi dávají za pravdu, že vesměs má domácí tým tendenci udělat dobrý výsledek. Za mě je to jednoznačně výhoda. Otázkou je, zda se s tím byl schopen náš tým dostatečně vyrovnat, zda ho to svázalo, nebo to přijal jako výhodu.“

Jsme podle vás národ, který umí hrát s očekáváním, nebo to vnímáme jako negativum?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud